Červenec 2010

Chci být hodná, ale to se nedá vydržet, je tolik jedovatých, zlých a pravdivých věcí, které se mi chce arogantně vykřičet lidem do obličeje!

19. července 2010 v 19:52 | inkoustová kaňka desdemonka |  Tak si říkám...
Tak si říkám, než Vás oblažím novou literaturou a než se zorientuji na vlastním blogu, možná by bylo fajn Vás tak trochu zasvětit do všech těch změn, které se mi staly. Ne, nebojte se, nepodléhám melancholii a nechci se tu vlekle a teskně vypisovat ze všech těch pormarněných šancí a smutných zážitků.
Nejdůležitější je vědět, že nenávidím lidi.
Ano, to je ta velká věc, která se mi stala. Nosík se mi zašpičatil pěkně nahoru a arogantní opar v malé vzduchové kapse mezi mým mozkem a tím zbytkem se proměnil v pěkně slizkou nafoukanou hmotu. A nejhorší je, že mi to tak náramně vyhovuje.
Stala jsem se nesnášenlivou více méně vůči všemu. Vzala jsem si do hlavy, že už nebudu dál onou vrbou, která nikdy nespí, takže kdykoliv snese sebeblbější žvásty. A k tomu samozřejmě patří i přesvědčdení, že následné vyčitky jsou zcela směšné a to, co mi předkládají jako moje chyby, je ve srovnání s těmi jejich pouhá legrace a že za tím vším stojí vztek, že jsem se vzepřela.
Vadí mi kompletně celý první ročník, který se hemží blondýnkami či brunetkami, které nosi podpatky, velké kožené kabelky zavěšné nikoliv na rameni, ale na lokti, mající vzduchové kapsy mezi halvou a vlasy, což působí jakože se jim k temeni přitisknul velký vesmírný blob.
Když jsem letos režírovala svou první (a taky poslední, přátelé, skutečně nejsem dramatik) divadelní hru, byla jsem na ně zlá, přísná a dovolila jsem si od nich vyžadovat naprostou preciznost. Nadávala jsem, když rušili zkoušky kvůli dostaveníčku nebo kafi s kamarádkou.
Takže suma sumárum tu máme zásadní otázku - Je tohle všehcno trestuhodné?
Společnost je očividně založená na dobru a přátelskost, milost, laskavost, upovídanost a smysl pro humor jsou zřejmě ony kladné vlastnosti. Naproti tomu namyšlenost, kterou já raději nazývám uvědomování si svých vlastních schopností, arogance, které ráda říkám neztracením času s hlupáky, a nepřátelskost, kterou bych raději nahradila spojením "volba správných přátel" jsou vnímany jako vlastnosti stejně špatné, jako je prolhanost, klevetění, podrazáctví, podvádění a podobně.
Já jsem s tímto přistupem dosáhla svého - zvládla jsem podařené divadelní představení, rozhodla jsem se, jak naložit se životem a začala pro to něco dělat. Získala jsem respekt a přátelství podobně, ne - li stejně smýšlejících lidí. Ale opravdu je to přátelství v pravém slova smyslu?
Naproti tomu, když to řeknu pěkně lidově, nikdo další mě nemá rád. A to napočátku stála porstá snaha nabýt konečně jakžtakž sebevědomí, mluvit upřímněji a odvážněji a nenechat ze sebe dělat šaška.
Možná je to tím, že znám jen extrémy a žádnou střední cestu.

Posledních pár týdnů jsem měla možnost přemýšlet a vymyslela jsem to nakonec asi tak, že bude nejlepší o tom nepřemýšlet. Dělat, jakoby nic a prostě přijít s novým, neutrálním přistupem. Snažit se uvědomit si, že opravdu ne vždy je třeba vyjádřit svůj názor. Tolerance je první slovo, jehož definici si musím najít.
No a to je vše přátelé, výpovědní hodnota nulová, ale já alepsoň zjistila, že zase umím psát na klávesnici a počet překlapů a písmen navíc ve větě jsem značně omezila.

A nevím proč, ale jsem si jistá, že ten článek je po pravopisné i stylistické stránce hrozná prasárna.