Říjen 2008

Sliby-CHYBY!

30. října 2008 v 16:53 | inkoustová kaňka desdemonka |  Tak si říkám...
Třemi cestami můžeme dojít k moudrosti: První je cesta zkušenosti - to je cesta nejtěžší. Druhá je cesta napodobení - to je cesta nejlehčí. Třetí je cesta přemýšlení - to je cesta nejušlechtilejší.
-Konfucius-

Tenhle velice známý citát mi kdysi zapsal do ztraaceného a před čtrnácti dny znovu nalezeného památníčku můj drahý tatínek a já si ho zapamatovala a řídím se jím vždy, když je příležitost.
Jako právě teď. Nejsnažší by bylo prásknout pěstí do stolu, že se mi před minutou smazal třičtvrtě hodiny psaný článek. Nejtěžší by asi bylo mávnotu nad tím rukou, jelikož sem i to stalo již několikrát, ale co, je to moje chyba, že se neomezuji na články
"Ahojte lidišky, uděláme rekord v počtu komentářů tak pište, pište, pište co chcete!"
Jenže já půjdu tou nejušlechtilejší cesotu a článek napíšu znovu, od začátku, nebudu lovit v paměti, ale začnu od znova. Tímto článkem chci také poděkovat veleváženým administrátorům blog.cz za jejich, jistě vysokorychlsotní a také dobře radící, odpověď na můj rozzuřený mail. Nebo se snad pletu? Neměli byste odepisovat na maily takové a maily těmto podobné odpovídat něčím jiným, než automaticky vygenerovanou odpovědí? Jeidný důvod, který mě tu drží, jsou celkem neomezené možnosit co se designů táče a náramně se těším, až si nějaký ze čtenářů, adminí špion v přestrojení, zahraje na Boha a smaže celou mou roční práci.
Ale o tom jsem v to minulém článku vůbec nemluvila.
Velice košatě jsem vám sdělila- ale neříkala jsem, že žádné vzpomínání? To by bylo ponižující, říct si jen "No tak co no, tak se mi to asi po milionté celé smazalo a neuložilo, i když Automatické ukládání je v režimu "zapnuto", však já si vzpomenu."
Ne! Já si ráda dá,m práci s novým článkem, čímž se pasuji do role nebohé oběti nechutně povýšených a zlých adminů.
Já jsem tak rozčílená!!!
Takže zpět k věci.
Když jsem asi před hodinou otevřela nový wordovský dokument a rozhodla se, že konečně sepíšu "To něco o holce s pořezanýma rukama co se pohybuje mezi feťákama a dál to nějak domyslim při práci", zarazila jsem se, zase ho zavřela a zahloubala se nad tím, proc už nepíšu tolik a tak, jako dřív. Proč už tka dlouho nemůžu vytvořit nic pořádného? Kde jsou mé zlaté časy? Dobrá, možná spíš stříbrné...
Odpověď na mou nevyřčneou otázku přišla zcela nečekaně, avšak také téměř v zápětí po začátku jejího hladání.
Není to tím, že jsem bez nápadu, je to tím, že... mě to prostě nebaví. Ta odpověď byla jiná, samozřejmě, byla chytrá, ale stručná, krátká a výstižná, i když zněla složitě, ale vzhledem k tomu, že od mého omdlení po nechtěném napíchnutí záludně umístěného nervíků při tvoření další dírky do ucha, má krátkodobá paměť není moc dobrá, zapomněla jsem ji v originální verzi už v tom prvním článku, tole na adminy jako čestný člověk nesvedu.
Také bych Vám ráda oznámila období zamilovanosti, naprostého štěstí a natěšenosti na Mikulášskou a vlastně už zítraHalloweenovskou (Halloween jako JEDINÝ cizí svátek uznávám u nás v Čechách... a pak ještě sv. Patrika, i když to je něco malinko odlišného) atmosféru, předznamenávající VÁNOCE, které já tak oddaně miluji.
A pozor, víte, co se mnou ta odporná láska provádí, tím spíš, že tentokrát není mým vyvoleným nidko menší, než TEN PRAVÝ a to nepřeháním, jelikož nejen, že má stejné jméno, jako můj vysněný princ z puberty. Díky nějakému Bohem zavánějícímu zázraku věnoval krapet své pozornsoti mé nicotné osobě a vypadá to nadějně.
On je i fyzicky velice přitažlivý, má styl a originalita mu nechybí. A to úplně nejlepší na něm je, že si kouše nehty.
Já vím, že pro někoho, kdo, narozdíl ode mne, na tomto zlozvyku není závislý, je celkem nepochopitelné, proč právě to stavím do pozice jeho největšího kladu.
O to víc mu propadám, že už proběhlo jak první rande v nanejvýš pohodové a příjemné hospůdce, tak i puse z řad takových těch počátečních, nesmělých, které by chtěly znamenat víc, ale nemají k tomu odvahu, které já osobně upřednostňuji před kázalým ošmatáváním veškerých partiíí a strkáním řečodárného ústního svalu až do hrtanu.
Avšak! Pan Pravý má i zápor, a ten mě velice mrzí. Má veškeré předpoklady být neobyčejný a moc dobře to ví- neb oaspoň tuší a cítí to- ale za každou cenu se snaží být obyčejný. Dokonce ani nikdy nepřemýšlel o tom, že je z jiného světa, což se mě tedy hluboce dotýká a téměř měto znechucuje.
Venku je čím dál tím horší počasí a já zítra opět musím do Čestlic rozdávat letáky. Naštěstí naposledy, což je pro mě dobrá motivace.
V prvním článku to byl ztuhlý krk, teď je to nepříjemné íchání pod srdcem, co mě nutí to zakončit citátem, opět od Konfucia, i když já ho znám z Barbellushina ICQ statusu;

Ten, kdo krade naše sny, ten nás zabíjí.

Nemám sílu kontrolovat překlepy, tak je ignorujte anebo je orpavte za mě. Díky.


Báj d vej

22. října 2008 v 12:06 | inkoustová kaňka desdemonka |  Tak si říkám...
Občas přemýšlím o tom, jaké by to asi bylo, vzít třeba Deník Andrewa Grinta a vytvořit novou, avšak stejnojmennou a stejnodějnou povídku, ale nikoliv formou deníku, ale klasicky ve třetí osobě či v ich formě a prodloužit jí, víc vykreslit halvní postavu- zvláště vzhledem ke skutečnosti, že osoba, která mě právě pro vytvoření Andrewa Grinta nejvíce isnpirovala, je mi teď konečně bližší a známější.
A taky občas přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych už od ledna tohoto roku- od toho osudného data- věděla, že Heathovi bylo jen 28, nikoliv 39. Já vím, že je to nepodstatné, n otak umřel herec, kterého znám jen z několiak málo filmů a pár obrázků. No a?
Pro někoho, jako jsem já- aniž bych se snad tímhle cítila nějak zvlášť výjimečná- pro někoho, kdo takhle moc zbožňuje filmy, kdo je natolik poržívá, kdo pro téměř dýchá a jsou jeho jediným snem, je to událost roku. A vážení, ne, já skutečně, skutečně, SKUTEČNĚ nepřeháním, jsem taková a hrdá na to jsem taktéž.
Musí m vám sdělit, drazí přátelé, že se mám líp, než kdy dřív, podzimní melancholie mě už dokonale pohltila a já mám opět chuť tvořit, inspiruje mě tolik věcí, vysnívám tolik postav a spřádám tolik příběhů ve své lehce pomatené mysli, že to jen těžko dokážu převést na něco literárně ocenitelného.
Teď momentálně mi zbývají asi čtyři minuty do konce hodiny francouzského jazyka, poté se jdu prát s vikingy na Hadrianův val a ještě víc poté budu zkoumat, z čeho se skládá vodík (pokud se z něčeho skládá, ale ostatně, právě to je, proč tu jsme a o čem tu celou dobu hovoříme). Proto tohle raději ukončím, utnu, zkrátím, zastřihnu, jistě se dnes ozvu a také bych čtenáře glosů ráda upozornila, že dnes pravděpodobně dorazí čtvrtá kapitola Princezny.
A už zvoní.

Nevim, neznam, neumim tsesky!

14. října 2008 v 20:07 | inkoustová kaňka desdemonka |  Tak si říkám...
Je to neuvěřitelné, že jsem se celé dva týdny nedokopala k tomu sepsat článek tak zásadní, jako je oznamení o nástupu mém a nástupu Barbellushiném do tanečních. Ne, že by to bylo zásadní smao o sobě- až na to, že se teď budeme pravidelně vvýdat, což rozhodně pohne s glosy- opět.
Musím vám však vyprávět o našem naprostém a totálním, absolutním vytuhnutí, když naše zraky spočinuly na skutečném zázraku.
Chlapec.
Bledá pleť, utažená kravata bvarevně sladěná s košilí.
Blond vlasy, splihlé, rovné.
Arogatní pohled a ležérní, i když znuděný postoj.
Je to on, je to Draco Malfoy a rozumím tomu, že vy nerozumíte našemu bláznovství, každopádně nás to odzbrojilo totálně.
No, to jen tak na okraj.
Dnes jsem debatovali s mým kamarádem Žozém o skutečně zajímavých věcech. Došli jsme k tomu, že vesmír není nekonečný, jen je člověk ještě neschopný doletět za jeho hranici. Narození je v podstatě smrt a to, co je pokládano za dnešní svět, jsou jen zbytky Světa, který dávno zemřel.
Sedět v karlínském parku, vykuřovat a pozorovat uschlé listí, jak se krouživými pohyby pomalu snáší k zemi a pokud nějaký smotný list náhodou splete cestu a spočine na Vaší noze či na Vašem rameni a brát to jako znamení blížícího se konce, to je skutečně užasně melancholiské a správně podzimní.
No aj ka se tedy máte? Nikdy mi na to nidk z vás neodpoví, rozhodně ne zajímavě a už vůbec ne uspokojivě. Možná je to tím, že Váš život není zajímavý.
ANi já Vám neříkám, jak se mám, protože můj život pro Vás také není zajímavý. Pro mě ano, ale pro mě je zajímavý tím, že je nestálý, že mé pocity se mění a tak dále.
POkud je zde někdo, kdo má v oblibě Suicide Girls, chci dotyčného upozornit na Chicks With Pride, českou obdobu SG, mezi které já, coby modelka, hrdě patřím.
Také se nedivte- ne, že by se někdo divil- že jsem teď byla na DevArtu tolik neaktivní, bannli mě za akty, taktéž na VampireFreaks, do zítřka mám bann, za stejnou věc.
Jo já vím, neměla bych se už tolik obnažoat, ale je těžké ovladát se a svou chlípnost, když není žádný vyvolený, který by Vás a Vaše touhy krotil.
A jak se Vám líbí nový design? Chtěla jsem nudný, klasický a standardní desdemonní design vymněnit za něco, co miluju, je to hezké, ne- li přímo krásné, obdivuhodné, kouzelné a velice slušivá, zároveň i vtipné a rozesmáté.
Prozatím se loučím. A Barbellushi, zítra pracuju a ve čtvrtek se uvidíme, ale v pátek se do té čtvrté kapitoly jistě pustím. A ještě mimochodem, pokud se někdo zítra bude poflakovat jen tak v Čestlicích u Makra, tak naproti, u Halfords, budu rozdávat letáčky, od tří do sedmi.