Květen 2008

Malé příběhy velkých kluků

9. května 2008 v 11:53 | Inkoustová kaňka Desdemóna
Je slunečný den, já se procházím galeriemi, král se prJochází galeriemi. Jsem překrásně sám, král je obklopen malou skupinkou a hned mě musí předvádět; Hraběti rochestre, mudrci básníku, oblaž nás zde svou můzou!
Co mám dělat? Potom si ale vzpomenu, že mám u sebe cosi pastýřského o nymfách- vytáhnu to z kapsy a začnu číst; britský ostrov jež mezi křesťany široce proslulý svými kundami... Ať mě napíchnou na kůl, pomyslím si, tohle jsem asi vytahovat neměl.
Král mě probodává očima, jeho dorpovod tam stojí jak solné sloupy s otevřenou pusou; ten kus papíru se nehemží jen mrdy a jinými chlípnostmi, báseň útočí na samotnou monarchii, neboť vrcholí popisem královy milenky, jež snaží se pozvednout ochablý královský úd do stavu vzrušení.
Nestačil by mi na to ani celý den, kdybych měl vylíčit jak chudinka Nelly rukama a pak ústy se na něm zdatně tuží, než se ten jeho nebohý úd v slasti vzmuží. V nenávisti má každý královský trůn od britské kolébky až k francouzům.
-John Wilmot, druhý hrabě z Rochesteru
---------------------------
Mám celkem pěknej život. Mám pěkný rodiče, i když žijou v Americe a nechali mě tu samotnýho vod mejch sedmnácti let. Mám pěkně pohodlnou práci a vzhledem k jejímu pěknýmu finančnímu ohodnocení si celkem i pěkně užívám. Mám moc pěknej míč na basket, takže is pěkně hraju můj milovanej basket sk lukama, se kterejma si pak taky pěkně zahulim a to je teprve pěkná hra. Mám hromadu srašlivě pkěnějch kamošů, ale nejpěknější sou ty dva nejlepší, Martin a Jacob. Ty vostatní sou taky super, ale nejsou tak... pěkný. No a taky píchám móc pěknou holku, a protože se k sobě chováme pěkně i mimo postel, tak bych moh´ říct, že to je moje přítelkyně. Každopádně je kurva pkěná. Jak sem řek, prostě... mám celkem pěknej život.
-Jack Black, ten hustej chlápek od baru


Je až neuvěřitelně uvěřitelné...

7. května 2008 v 18:14 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
...jak jsme všichni ovlivnitelní.
A to úplně čímkoliv.
Třeba koukněte na moji sestřenku, říkejme jí Tia Dalma- jo, podobá se jí...trošku. V pondělí se vdala. Vdala se pod vlivem svých rodičů, protože je těhotná. A taky v posledním ročníku na vysoké škole.
Nebo se koukněte na něco podobného, moji ctihodnou profesorku chémie a biologie- musí příští rok opustit- sand jen dočasně- své zaměstnání pod vlivem svého těhotenství.
To těhotenství je ale ošklivý vliv. Dělá z emancipovaných studujících či ve vědě působících samostatných žen domácí puťky.
No fuj!
A taky to výrazně a velmi významně působí na povahu těchto žen. Kde je má sebeironická, vysmátá chemikářka, která by mi nikdy neřekla "Vy vypadáte čím dál hůř a víte toho čím dál míň."
Nezazlívám jí to, má tak trochu pravdu.
Spíš zazlívám sobě, že můj protiargument byl "No, já se teď učím a umím toho míň, než na začátku roku, když jsem se neučila vůbec".
A moje sestřenice se mnou nemluví, protože jsem si ostříhala vlasy a ona už i nemůže česat princezní účesy jako za mého ranného mlada a jejího středního mlada.
Ode dneška přísahám, že už se nikdy nebudu přihlouple smát blondýnám. Sou to totiž takový normáně čokoládový kolečka, takže fákt hustý.
No to se vážně omlouvám, ale ta reklama je boží, to musíme všichni uznat. Konečně něco, co si nehraje na vznešený reklamní spot ani to není tak strašně hloupoučké a trapné, že to odradí i skalní zákazníáky danného produktu. Je to prostě reklama na prostě jogurt s prostě skvělou herečkou, předvádějící prostě tupou prostě blondýnu.
Včera jsem byla mučena a následně donucena (to trochu kecám) dělat modelku velevážené skvělé fotografce s veleváženým skvělým názorem, takže pro rozjasnění ošklivého dne a vykouzelní úsměvu či úšklěbku na rtech doporučuji shlédnout moje, hlavně ale NEFERČINO dé-á-čko. Dále mé milé Nefertari děkuji za plodné a inšpirativní odpoledne.
A DeŤ jTu TělaD hoDTogy k večeři pro mého milovaného braDříčka.

Dvoubarevné nebe

4. května 2008 v 20:05 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
Proč vždycky, když to vypadá na pěkný večer s milionbarevnou oblohou, se něco zvrtne a najednou to vypadá spíš na bouřku než na příjemnou procházku skoroletním lehce prosluněným večerem.
A proč vždycky, když se schyluje k bouřce, mám pocit, že mi prší na ruku?
Nevadí.
Hlavně musím poděkovat všem z vás, kteří mi pomohli v komentářích k miulému článku, byl oto neuvěřitelně pozbuzující, číst vaše odezvy. Jediné, co mě mrzí, jež, že Ian zmizel do Anglie a já to nevím od něj, jak by se mě osobně zdálo být normální, ale vím to se zpožděním a od lovesicka. Trochu mě to mrzí.
Trochu dost.
A SKUTEČNĚ NEVÍM, co jsem provedla zlého.
Ale to taky nevadí.
Protože, všechno vždycky dobře dopadne. Jakto? No to nevím, to je přece záhada:)
Je tu někdo, komu nynější komedie připadají tak hloup éa prostoduché, že když se chce zasát, pustí si americký remake asijského horroru?
A vidělu tu někdo Clonu (rspt. teh Shutter)?
Hraje tam Pacey z Dowsonova světa a japonka s mooooc dlouhým jazykem a važně nehezkou vyrážkou na zádech a ještě nějaká bloncka. No jasně. Vezmětě asijského režiséra originálu, nabídněte mu vyšší plat, slávu a o deset až dvacet milionů dolarů v rozpočtu víc. Pak vězměte hezkou slečnu a hezkého chlapce, nejlépe nějakou post- teen star a jako duchy a všechny ty brebery okolo siaty žijící v americe, neustále snijící o tom "BIG AMERICAN DREAM".
A máte remake.
Jak ale víte, snažím se vytvořit pro svět iluzi, že se pokouším dělat ze sebe fotografku a taky mega gigagigantózní fanda duchů a nadpřirozena, takže zrovna tohleto téma Duchařských fotek mě celkem zajímá, tudíž jsem z internetu získala tuhle verzi, protože byla, co se do počtu megabajtů týče, menší, tudíž získaná rychleji a teď pracuji na verzi o čtyři roky starší, thajské. Viděla jsem ale screeny z té originální a teda, nevím nevím, jestli je to pro mě vhodné, jeto vážně dost hrozivé a já, která neusnu kvůli Ju- On s potevřenou skříní a o mých obvyklích týdenních psychózách a depresích po každém shldnutí Ringu už radši ani nemluvím.
Ale co, teď zrovna získávám i Ringu 3 (nebo taky 0... respektive nula, spíše však Zééééro. Anebo prostě "Drama o smutném dětství Smarčiném"). Chci vědět, jak se safra do té studny dostala po japonském zůsobu, ne po tom americkém, protože jsem si naprosto jistá, že budu mnohem více dojata a vtáhnuta do Sadačina pohnutého životního osudu, než do toho Samařina.
Já si prostě pokoj nedám, dokud se v noci nevzbudím, neotevřu oči a tam nebude záplava tmy od dlouhých rovných černých vlasů.
A vida, tak Clonu už mám. Takže pokračování za chvíli, jestli přežiju:-P