Není to tak dávno, kdy jeden z mých bližších přátel, Artur mu říkejme- respektíve, doopravdy se jmenuje Artur, ale to vlastně vůbec není důležité- upozornil na skutečnost, že i on, narcistický, dosebe zahleděný, nikým nemilovaný a nikoho nemilující (jak se on zcela chybně domnívá) člověk, který si vystačí sám se svou nuznou a téměř zbytečnou existencí, potřebuje být občas naprosto niký ma ničím nerušen a popřemýšlet si o smyslu a původu života.
Musím říci, že vykoumal pár opravdu zajímavých teorií, či možná spíše pouhých vět, které mě zaujali a donutili mě ke stejnému zamýšelní, které přineslo další, už zvela mé vlastní teorie a pouhé věty a já bych se o ně s vámi ráda podělila. A mimochodem, všimli jste si, ež tyhle žvásty už peltu i do povídek? Proto jsou tak špatné. To bylo jen tak na okraj...
Nejvíc se mě dotklo to jeho: "Každej člověk, co nijak výrazně nezasáhnul do vývoje lidstva, myslim různý ty reformátory, vědce a kosmonauty (je pěkné, že zmínil zrovna kosmonauty, že?) je zbytečná existence a měl by co nejrychlejš umřít. I já i ty."
A já bych to s dovolením trochu upravila a to pouze jednou jedinou větou rozkazovací; Ukažte mi ksakru někdo jednoho, jakéhokoliv člověka co za celý svůj pobyt na tomhle světě výrazně nezasáhl do života někoho nebo něčeho dalšího!
Další zajímavá věta: "Dneska sem čet nějakej nadpic v časáku... Proč sou teenageři smutní? To je jasný, protože je cool bejt emo."
Zase jsem o tom zapřemýšlela a konečně jsem došla k dlouho hledané pravdě, co to vlastně ty emo kids mají být. Já na to vážně přišla.
Na světě je miliarda, přímo obrovská hromada lidí, kteří mají právo být smutní a také smutní jsou- babičky, se kterým ise vlastní rodina nechtěla zatěžovat, šoupla je do domova důchodců a ony jsou teĎ protivné na ošetřovatele. Pak je hromada lidí, kteří mají plné právo být smutní ,ale smutní nejsou, alespoň ne tak, aby to bylo vidět na první, druhý, třetí i čvrtý pohled. Aby to věděli jen o ni a ještě ke všemu tak špatně, že si to nepřiznají, tudíž jsou vlastně šťastní- třeba děěti z rozvrácených rodin, vdovy a vdovci... A pak jsou tu lidé, kteří nemají pražádné právo být smutní, ale smutní jsou. Nebo alespoň tvoří smutné pózy, které vystavují na odiv všemu světu a ten ať se třeba staví na hlavu. A to jsou ti emo kluci ušatí a holky copatý, víte?! Mají plné skříně oblečení, které, jak jsem tak koukala, taky není zrovna nejlevnější. Mají digitální foťáky, volný pístup na internet, mobilní telefon, hudební přehrávače, mají spoustu šminek a každý měsíc jiný super skvělý sestřih či barvu na vlasech- a upřímně, moje ostříhání na krátko plus půlka hlavy na blond mě stála šestset korun českých, taky to není žádná láca. Tak na co si sakra stěžují? Jasně, jasně, podle nich svět není jen o penězích. Teď se omlouvám za můj skepticismus, ale svět takový prostě JE a nidko s tím už teď nic neudělá.
Zdá se, mají vše, co potřebují ke šťastnému žití. Tak co to tady nasvičují? Nemají prachžádné právo být smutní a řeknu vám, jak mi to dřív bylo kompletně šumafuk, teď mě to slušně vytáčí, zvlášť, když jsem nad tím zahloubala.
A to je ta sebedestrukce.
Další veliké moudro; "Já si myslim, že láska neexistuje, taková ta romantická, kdy se dva najdou a sou spolu šťastný, víš co. Neni dobrý bejt zamilovanej. Třeba já nikdy zamilvoanej nebyl a koukni na mě, jak sem šťastnej člověk. Jednou az čas to ňakou holku chce, to jo. Ale já sem jako Dexter (jedna seriálová postava, nedivte se, on je vážně blázen!)- bez citů. Jenom povrchně všechno. On má rád jenom ty lidi, an kterejch mu záleží. Ale jinak nikoho."
Není to tak dlouho, co jsem ve třídě před spolužačkami obhajovala, že láska existuje a že ja na ni věřím a dokud na ni věřím, ještě nejsem ztracena. Jo, k tomu mě inspirovala má milovaná medomiselle Piaf. Je zajímavé, že to yly zrovna dvě dívky, které se nedokáží bavit o ničem jiném, než o sexu, méně zkušeným slečnám se posmívají a přitom, na další jistou slečnu z naší třídy, ukazují znechuceně prstem, protože požívá jistých radsotí života s chlapcem, kterého má ráda, zná ho ldouho, on ji má neméně rád, ale žádné oficiální ani neoficiální závazky. Snad jsem to vysvětlila dostatečně i přes můj pokus vyjádřit to společensky co nejpřijatelněji. Pokdu by měl snad někdo zájem, taky to můžu říct jedno uvětou ,ale ta není zdaleka tak košatá a plná slušných výrazů.
Zpět ale k původnímu jádru mého rozčilení.
Ta slečna to jsitě chtěla udělat už dávno, ale myslím, že skutečně to zrealizovat ji nenapadlo až do chvíle, kdy ji tyhle dvě ány vyprovokovaly. Teď je ona podle nich děvka.
Proč? Protože je něco jiného o něčem mluvit a chvástat se, dělat ze sebe bůhvíco a ve skutečnosti dělat žárlivé scény, když se váš vyvolený neozve přesně v tolik, kolik slíbil a,el o deset mintu později a i po půl roce urputně bránit svůj klín.
Je tu teď spousta možností, můžu zvěřejnit svůj názor na nezávazný sex, na kamádský sex, na čistě postelové vztahy, náhodné známosti, namyšlenost, lži a přetvářku, na slečny, které jsou naoko velké, uvnitř rťavé, ale na to nemám jednak sílu, jednak chuť, jednak místo a jednak náladu.
A ani není ten správný čas, dokonce ani půllitrák bílýho sladkýho kafe mi tu nestojí ,ani cigaretka nehoří, takež se vrátím k tomu totáně a absolutně prapůvodnímu.
Už si totiž nemyslím, že láska existuje. Vonnegut měl pravdu. Existuje jen obyčejná slušnost.
Proč jsem změnila názor? To vím jistě. Protože jsem ho chtěla změnit a to co nejrychleji.
A to není zrovna výhra, ale co nadělám.
Je to oázka sugesce a sebeovládání vlastní mysli.
A je tu ještě něco. Miluju tajemství. Už pár dní to chci někomu říct. Někomu, kdo bude ochotný to se mnou dopodrobna rozebírat. I když to se mnou nikdo rozebírat nebude, konečně to můžu nějak zformulovat a vypustit do světa- do blogosféry, konkrétně.
Je to totiž tím, že jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že každý má své velké tajemství. A já vždycky cítím obrovské vzrušení, když zjistím, že nějaká obecně zažitá pravda, nějaká průpovídka, o které víme, že je pravdivá, protože nám ji tak někdo naservíroval, na vlastní kůži, že to tak skutečně je.
Třeba moej sestenice. Je jí šestnáct a její tajemství je skutečný počet jejích milostných partnerů. Proč to tají? Asi kvůli neposkvrněnosti jejího jména. Přiznávaní tři jsou totiž pravděpodobně nejvyšší možný akceptovatelný počet. Pak její přítel. Velice, tka nejvíc jak jen to jde, se intimně sblížil s životní láskou svého nejlepšího přítele, který ji zbožňuje už dva a půl roku. Kdyby to vyšlo najevo, ó jé, to by nebylo vůbec pěkné.
I já má msvé tajemství. Mám spoustu tajemství, ael tohle se nidky nidko nedozví, protože je společensky narposto nepřijatelné. Já vím, mě je obvykle jedno, co je jak moc přijatelné a nepřijatelné. Ale věřte mi, i ten nejzvědavjší z nejzvědavějších by si rychel přál se to nedozvědět, kdyby se to dozvěděl.
Je to hnus.
A je to špína minulosti.
Ale každý má nějakou minulost- čímž přecházím k dalšímu a poslednímu Arturovu moudru, ke kterému jedinému nemám, co dodat, výjímečně- a minulsot je od toho, aby byla zapomenuta. Budoucnost pak od toho, abychom měli, v co doufat a přítomnost je dar.
Souhlasím.
Minulost se má nechat minulostí, má se nechat být, maximálěn se z ní můžeme pučit- což například já nidky nedokážu, dělám neustále ty stejné chyby.
Nikdy si nesmíme výčítat nebo se nenávidět za naše činy minulé.
Protože to už je pak opravdu konec jak s námi tak i se vším, na čem nám záleží.
Díky, Arťásku.
