Duben 2008

Díky za vzpomínky

29. dubna 2008 v 20:42 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
Téda, dneska to vidím na dlouho. A musím rovnou na úvod říct, že i když zájem o mé psaní klesá a klesá, za jakoukoliv podporu, i třeba jen podpisem vyjádřenou, budu nesmírně vděčná.
Ať si totiž kdo chce co chce říká, každého tvořícího, aktivního člena blogosféry to nejen potěší a zahřeje, dodá mu to potřebné seběvědomí k pokračování v práci, ael také ho to přesvědčí a pomůže mu to.
Tudíž, co takhle zkusit spočíat mé milované věrné?
Dnes jsem totiž bbyla osvícena. Jen co jsem se probudila, hned jsem tak nějak věděla, že dnes MUSÍM žít minulostí.
Oblkla jsem si staré oblečení, učesala si staré vlasy, popadla staré učebnice a šla do, vlastně o sobě samé, také staré školy.
Tam potkala, nyní již staré známé tváře mých drahých spolužáků a vyučovala se starým předmětům.
Jakmile jsem dorazila domů, pustila jsem si starý film a poté si zadala do vyhledávače vlastní ctěnou přezdívku. A hned jsem narazila na starý porblém s autorským právem a také na staré přátele, kteří mi dříve dodávali chuť tvořit a tvořit.
A když jsem takhle pročítala asi pátý blog, tuším, že šlo o Culíčkovou holčičku, zasekla jsem se a okno prohlížeče okamžitě zavřela. Zůstala jsem zírat s bolavým, plným břichem- mimochodem, zírání přešlo, bolest ještě ne- a náhle si uvědomila důležitou skutečnost.
V domnění, že dělám správnou věc, jsem opustila zbrkle, jak už to u mě bývá, starý život. Díky tomu jsem ztratila ten určitěý "dar"- neberte mě namyšleně, ale co bych to byla za autora, aby se mi alespoň jedno moje literární děťátko nelíbilo?- zpřetrhala jsem kontakty s dávnými přáteli, které jsem znala mnohem líp, než přátele reálné. Jak tohle můžu tvrdit, říkáte si?
Jednoduše.
Lidé, co píší blogy, v nich dávají průchod tomu svému Já, které z nějakého důvodu nechtějí nebo nemůžou projevit v běžném životě, alespoň ne v takové míře, v jaké by sami chtěli. Proto si myslím, že je znám lépe, než kdybych je znala ve skutečném světě. Vidím totiž tu jejich tvář, která by jinak byla potlačená, ne- li zcela neviditelná.
Dál jsem dostala strašlivou chuť tvořit. Ne ty bezcenné braky, jako v poseldních měsících, ale sktuečné, pravé originály od Desdemone, o které někteří její známí a čtenáři psali, že je v této oblasti zárukou kvality a že má jejich plné doporučení.
Zvedněte tedy ruky vy, kdož stojí za mnou a všeljakými prostředky mi pomohou vrátit se do světa, ve kterém sjem se možná cítila nereálně, ale za to doma. Do světa, který se mi zamlouvá víc, než ten, kde se nacházím teď, do kterého se toužím znovu vměstnat za jakoukoliv cenu.
Protože, jak praví královna všech milovníků a autorů fanfictions o tom obrýleném mužíčkovi- To je ta Jediná správná součastnost.
Pozn. 30.4.08: Tak prý néé, prý ne-e-e, moje Co je báseň bez básníka je mladší než ta zkopírovaná, no páni...

Smááát, jen se smááát...

23. dubna 2008 v 10:56 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
Tákže! Někteří moji oblíbenci jsitě poznali, že název článku je z roztomilé písně z jednoho roztomilého filmu o roztomilém králíčkovi, roztomilém detektivovi a roztomilé zpěvačce a taktéž roztomilých intrikách a roztomilých vraždách.
Prostě, dnes je všechno roztomilé.
Roztomilé je sluníčko. Roztomilé je teplo.
Roztomilé jsou nehlášené testy ze všech dnešních předmětů.
Roztomilé je, že jsem si právě ukopla palec.
Roztomilá je "Holding On" od Simple Plan, kterou právě poslouchám.
Roztomilá jke Informatika a můj pan profesor je roztomilost sama.
Pojďme se ale zamislet nad slovem ´roztomilost´.
Jak vůbec vzniklo? Milsot je jasná, ale co to Rozto?
Kdo na to přijde, bude moct za odměnu napsat moji roztomilou ročníkovou práci z roztomilého Dějepisu na roztomilé téma "Roztomilé hony na čarodějnice" s názvem "Ropztomile skutečné roztomilé kladivo na roztomilé čarodějnice" s tím, že název a podpis je jediné, co z dvacetistránkové seminárky mám a mám ji odevzdat zítra.
Taky celkem roztomilá záležitost.
Včera, musím říct, jsem si spravial náladu, protože jsem konečně získala nefalšovanou mdoelku. Pokdu tu někdo sledujete můj DeviantArt, určitě se na slečnu Veronique mrkněte, protože já osobně se domníévám, že je překrásná, takže ať je mé fotografické umění sebehorší, ona to rozhodne vylepšila.
"What if I leave the way, what if I make mistakes, will you be ther? What if I change the world, what if I take a blame, will you be there?"
Dobrá, dobrá, tak ti noví Simple Plan zas tak hrozní nejsou. Ale rozhodně to bývalo lepší, i když mě mrzí má plánovaná neúčast na neustále se blížícícm pražském koncertě.
Ale toí vás pravděpodobně nezajímá.
Mám roztomilá nová sluchátka za roztomilou cenu, které hrají roztomile hrozně. Ale co, že jo?! Můžete mi někdo poradit, proč mi maximálně do dvou měsíců vždycky jedno sluchátko přestane hrát? Není to doufám tím, že všechno poslouchám na maximální možnou hlasitost?
Pomalu vás už asi opustím, chtěla jsem vás pouze obšťastnit několika málo novinkami o mých momentálních stavech a zase jdu o dům dál, respektive o patro níž, do jiné učebny.
Roztomilost pro všechny!

Dozvuky některých událsotí dávno minulých

15. dubna 2008 v 21:33 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
Tak dámi a páni, zase mě jednou napadlo dát vědět, že vlastně ještě vážně dýchám.
Zrovna před malou chvílí jsem totiž rozjímala o jisté všeobecně známé zskutečnosti- proč, když už jedna sféra vašeho života jde jako po másle, některá další se zákonitě hroutí jako domeček z karet?
A ještě něco- proč dostal každý človk přidělen tak obrovský počet zlých lidí?
Není to takhle správně.
A myslím si, že je hloupost tvrdit, že nám to nenáleží soudit. Kdo jiný by měl soudit život, než lidé, kteří ho žijí?
Oni to cítí asi nejupřímněji.
Všimli jste si po Praze takových těch katolických nálepek? Jakože "Bůh= pomoc, Gey= Hřích"? Něco vám řeknu, věřící tedy sem, ale ten Bůh, ve kterého věřím já, nezamrzl ve středověku a nedělá rozdíly podle toho, kdo s kým každý večer uléhá, jeslti se ženou, s mužem nebo se psem.
A jestli má ten, kdo tyhel nálepky šíří, jiného Boha, tak se může těšit na plameny pekelné. Komu náleží soudit, jestli by Bůh přijal na Nebe homosexuála nebo ne?
Že to je napsáno v Bibli? A on je jejím autorem Pán?
Ale dost už bylo těhle keců, stejně je to asi zbytečné, rozčilovat se.
Znáte takové ty pocity bezmoce? Totálního zklamání z někoho? Kdy už to není jen tkaové pošťuchování, které přeroste v urážení se na dotyčného, nekomunikaci a naschvály? Ten pocit, kdy už ho vlastně nenávidíte tak moc, že už k němu vlastně necítíte vůbec nic a říkáte si, ež en člověk je tak strašně zlý sám o sobě, že musí každou chvíli prasknout.
Přesně tohle teď prožívám.
A řeknu vám, že v kombinaci s hromadou testů, ročníkovou prací z dějěpisu, dvoudenní nespavostí a boletí na průduškách to není zrovna nic dvakrát příjemného.
Půjdu asi utopit jednu z mých osmi gumových kachniček.

Hádej, hádej hadači!

9. dubna 2008 v 21:34 | Inkoustová kaňka Desdemóna
Ten večer bylo venku nehezky.
Seděla u svého noutbůku a koukala na seriál.
Na svůj nejmilejší seriál, na kultovní situační komedii.
A teď se s vámi podělí o nejlepší hlášky.
Ten seriál má dvouslovný název.
První slovo je barva. Když vezmete tuhle barvu tempery a smícáte ji se žlutou, vznikne oranžová.
A druhé slovo je malý muž. A nejvíc jsou v Irsku, kde si s přikrčeným obočím chrání kýbl zlaťáků.
Ano, ano, je to tak- Červený Trpajzlík.

Smrt krásných srnců hadr

6. dubna 2008 v 12:02 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
Ptát se je nepřirozené, tak se neptejte.
Víte, rpoč je to nepřirozené'?
Lidé se až moc často ůptají na věci, o kterých do té doby mají úplně jasnou iluzi, jak to asi celé je. Ale z nějakého mě neznámého důvodů se přece jen zeptají a hned na to by to nejraději vzali zpět, protože se dozví pravdu.
A pravda není nikdy hezká.
Hezká pravda je iluze.
Ian odchází, víte to? Velmi záhy ho následuje spoustu dalších. Co se to děje? Co se to děje s naším blogařským psolečenstvím, které za loňských jasných letních teplých dnů drželo při sobě, tvořilo třeba pět písánků denně a živě je rozebíralo a doupravovalo v komentářích? Kde sou ty časy, kdy v některých, v těch naivnějších z nás, blogosféra budila dojem dalšío, ztraceného a znovunalezeného domova? Dojem jakési úzce propojené komunity?
A kde jsou ti, kteří tenhle dojem utvářeli?
Vidíte? Vidíte tu všetečnost otázek?
Já si na ně všechny třeba dokážu odpovědět tou svou iluzí, že třeba jednoho dne se všichni ti bratříčkové a sestřičkové vrátí a blogosféra se zas stane lehce osvětleným paloučkem porostlým mechem uprostřed temného lesa.
Ale je to jen iluze.
Ta hezká pravda.
Proto ani nechci znát odpovědět na své otázky. Protože pak by přišla ta obyčejná pravda.

Idiotské kukuče, ty jáá mám nejradši...

3. dubna 2008 v 21:43 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  slečinka Desdý
A proč bych vlastně nemohla občas světu ukázat, jak vypadám?
Samozřejmě na tom nidko nevídíte vůůůbec nic sebestředného, nemýlím se?:P

Sebedestruktivní hloubání na popud narcistického seriálového fanouška

3. dubna 2008 v 21:35 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
Není to tak dávno, kdy jeden z mých bližších přátel, Artur mu říkejme- respektíve, doopravdy se jmenuje Artur, ale to vlastně vůbec není důležité- upozornil na skutečnost, že i on, narcistický, dosebe zahleděný, nikým nemilovaný a nikoho nemilující (jak se on zcela chybně domnívá) člověk, který si vystačí sám se svou nuznou a téměř zbytečnou existencí, potřebuje být občas naprosto niký ma ničím nerušen a popřemýšlet si o smyslu a původu života.
Musím říci, že vykoumal pár opravdu zajímavých teorií, či možná spíše pouhých vět, které mě zaujali a donutili mě ke stejnému zamýšelní, které přineslo další, už zvela mé vlastní teorie a pouhé věty a já bych se o ně s vámi ráda podělila. A mimochodem, všimli jste si, ež tyhle žvásty už peltu i do povídek? Proto jsou tak špatné. To bylo jen tak na okraj...
Nejvíc se mě dotklo to jeho: "Každej člověk, co nijak výrazně nezasáhnul do vývoje lidstva, myslim různý ty reformátory, vědce a kosmonauty (je pěkné, že zmínil zrovna kosmonauty, že?) je zbytečná existence a měl by co nejrychlejš umřít. I já i ty."
A já bych to s dovolením trochu upravila a to pouze jednou jedinou větou rozkazovací; Ukažte mi ksakru někdo jednoho, jakéhokoliv člověka co za celý svůj pobyt na tomhle světě výrazně nezasáhl do života někoho nebo něčeho dalšího!
Další zajímavá věta: "Dneska sem čet nějakej nadpic v časáku... Proč sou teenageři smutní? To je jasný, protože je cool bejt emo."
Zase jsem o tom zapřemýšlela a konečně jsem došla k dlouho hledané pravdě, co to vlastně ty emo kids mají být. Já na to vážně přišla.
Na světě je miliarda, přímo obrovská hromada lidí, kteří mají právo být smutní a také smutní jsou- babičky, se kterým ise vlastní rodina nechtěla zatěžovat, šoupla je do domova důchodců a ony jsou teĎ protivné na ošetřovatele. Pak je hromada lidí, kteří mají plné právo být smutní ,ale smutní nejsou, alespoň ne tak, aby to bylo vidět na první, druhý, třetí i čvrtý pohled. Aby to věděli jen o ni a ještě ke všemu tak špatně, že si to nepřiznají, tudíž jsou vlastně šťastní- třeba děěti z rozvrácených rodin, vdovy a vdovci... A pak jsou tu lidé, kteří nemají pražádné právo být smutní, ale smutní jsou. Nebo alespoň tvoří smutné pózy, které vystavují na odiv všemu světu a ten ať se třeba staví na hlavu. A to jsou ti emo kluci ušatí a holky copatý, víte?! Mají plné skříně oblečení, které, jak jsem tak koukala, taky není zrovna nejlevnější. Mají digitální foťáky, volný pístup na internet, mobilní telefon, hudební přehrávače, mají spoustu šminek a každý měsíc jiný super skvělý sestřih či barvu na vlasech- a upřímně, moje ostříhání na krátko plus půlka hlavy na blond mě stála šestset korun českých, taky to není žádná láca. Tak na co si sakra stěžují? Jasně, jasně, podle nich svět není jen o penězích. Teď se omlouvám za můj skepticismus, ale svět takový prostě JE a nidko s tím už teď nic neudělá.
Zdá se, mají vše, co potřebují ke šťastnému žití. Tak co to tady nasvičují? Nemají prachžádné právo být smutní a řeknu vám, jak mi to dřív bylo kompletně šumafuk, teď mě to slušně vytáčí, zvlášť, když jsem nad tím zahloubala.
A to je ta sebedestrukce.
Další veliké moudro; "Já si myslim, že láska neexistuje, taková ta romantická, kdy se dva najdou a sou spolu šťastný, víš co. Neni dobrý bejt zamilovanej. Třeba já nikdy zamilvoanej nebyl a koukni na mě, jak sem šťastnej člověk. Jednou az čas to ňakou holku chce, to jo. Ale já sem jako Dexter (jedna seriálová postava, nedivte se, on je vážně blázen!)- bez citů. Jenom povrchně všechno. On má rád jenom ty lidi, an kterejch mu záleží. Ale jinak nikoho."
Není to tak dlouho, co jsem ve třídě před spolužačkami obhajovala, že láska existuje a že ja na ni věřím a dokud na ni věřím, ještě nejsem ztracena. Jo, k tomu mě inspirovala má milovaná medomiselle Piaf. Je zajímavé, že to yly zrovna dvě dívky, které se nedokáží bavit o ničem jiném, než o sexu, méně zkušeným slečnám se posmívají a přitom, na další jistou slečnu z naší třídy, ukazují znechuceně prstem, protože požívá jistých radsotí života s chlapcem, kterého má ráda, zná ho ldouho, on ji má neméně rád, ale žádné oficiální ani neoficiální závazky. Snad jsem to vysvětlila dostatečně i přes můj pokus vyjádřit to společensky co nejpřijatelněji. Pokdu by měl snad někdo zájem, taky to můžu říct jedno uvětou ,ale ta není zdaleka tak košatá a plná slušných výrazů.
Zpět ale k původnímu jádru mého rozčilení.
Ta slečna to jsitě chtěla udělat už dávno, ale myslím, že skutečně to zrealizovat ji nenapadlo až do chvíle, kdy ji tyhle dvě ány vyprovokovaly. Teď je ona podle nich děvka.
Proč? Protože je něco jiného o něčem mluvit a chvástat se, dělat ze sebe bůhvíco a ve skutečnosti dělat žárlivé scény, když se váš vyvolený neozve přesně v tolik, kolik slíbil a,el o deset mintu později a i po půl roce urputně bránit svůj klín.
Je tu teď spousta možností, můžu zvěřejnit svůj názor na nezávazný sex, na kamádský sex, na čistě postelové vztahy, náhodné známosti, namyšlenost, lži a přetvářku, na slečny, které jsou naoko velké, uvnitř rťavé, ale na to nemám jednak sílu, jednak chuť, jednak místo a jednak náladu.
A ani není ten správný čas, dokonce ani půllitrák bílýho sladkýho kafe mi tu nestojí ,ani cigaretka nehoří, takež se vrátím k tomu totáně a absolutně prapůvodnímu.
Už si totiž nemyslím, že láska existuje. Vonnegut měl pravdu. Existuje jen obyčejná slušnost.
Proč jsem změnila názor? To vím jistě. Protože jsem ho chtěla změnit a to co nejrychleji.
A to není zrovna výhra, ale co nadělám.
Je to oázka sugesce a sebeovládání vlastní mysli.
A je tu ještě něco. Miluju tajemství. Už pár dní to chci někomu říct. Někomu, kdo bude ochotný to se mnou dopodrobna rozebírat. I když to se mnou nikdo rozebírat nebude, konečně to můžu nějak zformulovat a vypustit do světa- do blogosféry, konkrétně.
Je to totiž tím, že jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že každý má své velké tajemství. A já vždycky cítím obrovské vzrušení, když zjistím, že nějaká obecně zažitá pravda, nějaká průpovídka, o které víme, že je pravdivá, protože nám ji tak někdo naservíroval, na vlastní kůži, že to tak skutečně je.
Třeba moej sestenice. Je jí šestnáct a její tajemství je skutečný počet jejích milostných partnerů. Proč to tají? Asi kvůli neposkvrněnosti jejího jména. Přiznávaní tři jsou totiž pravděpodobně nejvyšší možný akceptovatelný počet. Pak její přítel. Velice, tka nejvíc jak jen to jde, se intimně sblížil s životní láskou svého nejlepšího přítele, který ji zbožňuje už dva a půl roku. Kdyby to vyšlo najevo, ó jé, to by nebylo vůbec pěkné.
I já má msvé tajemství. Mám spoustu tajemství, ael tohle se nidky nidko nedozví, protože je společensky narposto nepřijatelné. Já vím, mě je obvykle jedno, co je jak moc přijatelné a nepřijatelné. Ale věřte mi, i ten nejzvědavjší z nejzvědavějších by si rychel přál se to nedozvědět, kdyby se to dozvěděl.
Je to hnus.
A je to špína minulosti.
Ale každý má nějakou minulost- čímž přecházím k dalšímu a poslednímu Arturovu moudru, ke kterému jedinému nemám, co dodat, výjímečně- a minulsot je od toho, aby byla zapomenuta. Budoucnost pak od toho, abychom měli, v co doufat a přítomnost je dar.
Souhlasím.
Minulost se má nechat minulostí, má se nechat být, maximálěn se z ní můžeme pučit- což například já nidky nedokážu, dělám neustále ty stejné chyby.
Nikdy si nesmíme výčítat nebo se nenávidět za naše činy minulé.
Protože to už je pak opravdu konec jak s námi tak i se vším, na čem nám záleží.
Díky, Arťásku.

Očekáváme prudké zvýšení mokra v odpoledních hodinách

2. dubna 2008 v 17:33 | Inkoustová kaňka Desdemóna |  Tak si říkám...
Já vám nevím, ale mě tenhle smajlík strašně přitahuje.
Všimli jste si, jak je dnes krásný den? Proto ho doplníme neméně krásnou písní, téměř klasikou:-P Co říkáte?

Jinak, abyste ráčili býti v obraze, pustila jsem se do své dlouho chystané knihy. Nebo spíše vícedílky, do "Zahrady slzných stromů", což je biografie jedné existence, Clementine Harmony Burtonové. Nečekejte nic víc, než příběh ve stylu Bílého Oleandru. Žádná šílená detektivní či psychologicky náročná zápeltka. Jen spousta incestu, nehod a náhod, poznávání vlastní sexuality, zločinu, všeho, co je zakázané, i když by být nemělo, odpouštění, proseb a nadějí, slibů a chyb.
Prostě nic pro takové ty čtenáře, kteří se dožadují aboslutní kvality a absolutní originality. Hodlám si na tom vybít všechno ,co si jinak vybít nemůžu.
Mám Prolog a první dvě kapitoly a silěn uvažuju o tom vás s dílem neseznámit víc, než v tomhle článku.
A jak se jinak máte?
Velice tradišní dotaz.
Já mám zánět močových cest.
Skvěle, ne? Beru na to ty nejodpornější kapky, jaké kdy kdo mohl vynalézt. I kdyby jste je smíchali s božským nektarem, ucítíte tu odpornou pachuť kapek, které vůbec nic neléčí- leda ve smyslu, že je vám po nich tak strašně zle od žaludku, že na ostatní nemoce a bolesti zapomenete.
A jinak už asi nic.
Ianku, a ty se mi ozvi, nezapomeň, že mám tvou šikovnou pixlu na jídlo.