Srpen 2007

Smeť mě, ó mocný ranaři!

30. srpna 2007 v 22:07 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
Přesně tak, pravil božský Bruce- a měl pravdu.
Jedinej, kdo tu nedělá co má, si ty, ty magore mezi mráčkama!
Jasně, jasně, rouhání je špatná věc.
Ale na někoho to svést musím.
Jednou, jednou jedinkrát měl pravdu. Nebyl dobrý nápad vidět se.
Jak už jsem řekla Ianovi... Ne, ono to nebolí. Už to vůbec necítím.
A to bolí...
Nepíšu, nemaluju, nevyrábím designy, nescházím se s kamarády, nestarám se o začátek školy a o to, jak si užít poslední den prázdnin co nejvíc. Nepíšu, netvořím, nedělám vůbec nic.
Ztratila jsem zájem absolutně o všechno.
Kromě hudby.
Pořád bych chtěla něco pít, ničit si játra.
A taky u mě převládá nesnesitelná chuť poslat někoho, kohokoliv, do prostoru, co nejdál ode mě, aby mu to hodně ublížilo a hodně ho to bolelo.
Ale chtěla bych, aby to byl někdo, komu na mě záleží mnohem víc, než mě na něm.
Aby byl potom vděčný za každý projev náklonosti z mé strany a naopak, každý projev nezájmu aby mu mu vrtal v hlavě, aby přemýšlel o významu i těch nehloupějších maličkostí, které třeba vlastně vůbec projevem nezájmu nebyly.
A nakonec bych ho chtěla totálně vykolejit něčím tak zásadním, jako je sladký a něžný polibek, plný lásky, touhy a vášně.
Já vím, že tohle je článek hodný emáka od kosti.
Každopádně teď už se nedivím, že do sebe tihleti pruhovaní blázínci neustále řežou, jestli v takových stavech poslouchají tuhle hudbu...
Pustím Vám takovou pomalou písničku, která je pro mě momentálně opravdu hodně citová...

A už mě to nebaví...

29. srpna 2007 v 11:06 | Inkoustová princezna
Už mě nebaví ty veselé a hravé barvičky, ty rozpustilé obrázky v designech.
Už mě nebaví hodiny si hrát ve hétofilteru a nakonec stejně plakat nad nedokonalým výsledkem.
Ono mě to asi zase bavit začne.
Ale teď mě baví jen tenhle prosťoučký, dvoubarevný design, který by se dal nazvat "Z dílny Rimmerovy matky".

Otázky vyžadující odpovědi...

28. srpna 2007 v 20:13 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
Jaká je ta klíčová?
Kdo jsem nebo co jsem?
Pomocí první otázky dojdeme ůpostupně k odpovědi na druhou.
Kdo já jsem?
Člověk, který se pokaždé snažil pravdu zahnat nebo ji alespoň upravit ve svůj prospěch pomocí snů a teď zjistil, že to tentokrát nepůjde.
Jsem přesně jako Božský Bruce.
Naprosto šťastná, s pocitem obrovské moci, ale enschopná ovlivnit svobodnou vůli.
Utržila jsem neuvěřitelně hlubokou ránu přesně v místě, kde bych to čekala nejmíň.
Takže co jsem?
Usmívající se žijící troska.
Jako křišťálová sklenička s uštípnutým kouskem skla.
Jako květina bez okvětních lístků.
Jako naleštěné jablko, ze kterého někdo jednou ukousnul a zahodil ho.
Požkozená.
Zraněná.
Zničená a zlomená.
Ať žije deprese, hej hou!

Dnešek je ve znamení Velké čočky

25. srpna 2007 v 16:22 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
Ráno jsem přemýšlela o tom, proč se nenudím a mám neustle pocit uměleckého vyčerpání, když absolutně nic netvořím.
A došla jsem k závěru, že za to může Velká digitální čočka.
Jak jsem na začtku brla focení pouze jako důkaz sobě smé, že skutečně dokážu a zvládnu vechno, teď mě to nějak začalo bavit.
To bude těmi lichotkami od Mysterie:D
Takže teď jsme plně aktivní jen na DeviantArtu, čímž si dokazuju, že nezvládu všechno:D Rozhodně ne najednou:D
Původně mě nenapadlo, o čem napsat, ale strašně se mi chtělo se ozvat, protože čtyři dny bez článku ve mě vzbuzují pocity osamnění:D.
Jak jsem nikdy nebyla na teenagerské komedie, za poslední čtyři dny jsem donekonečna jela Pomádu- za což bych se ješě nestyděla- a Mezi námi děvčaty.
Naprosto nechápu, co se odehrává v mé pubertální hlavičce.
A když jsme u toho, nechápu anito, co se odehrává v hlavičkách všech ých přátel- bývalých spolužáků. Z jejich chování jsem nabyla dojmu, že s některými jsme skutečně dobří přátelé.
A teď?
Polovina z nich už sisnad ani nepamatuje mé jméno.
Bláhově si namlouvám, že chlad z nich číší díky zastírání stesku.
Venku neskutečně krásně prší a tenhle deštík chladí všechno rozpálené od toho všudypřítomného a nechutného slunce.
Už, aby bylo babí léto, kdy ta koule tolik nežhne.
Došla jsem k dalšímu závěru.
Pusítm Vám sem písničku, jež se momentálně snažím nučit brnkat na svou novou- starou Telecasterku a vyrazím ven, do toho deště.

Zpátky do minulosti...

21. srpna 2007 v 18:30 | Inkoustová princezna
Už dlouho jsem do ´Fotopokusů´ nic nepřidala. Vlastně je fakt, že fotím hodně a s většinou fotek jsem velmi spokojená, lae sem je tak nějak nedávám. Takové ty "umělecké" totiž hážu rovnou na DeviantArt.com.
Ale tentokrát sem tyhle dvě následující musím dát.
Uklízela jsem dnes pokojíček a našla jsem fotky z loňského letního a podzimního tábora. kromě vzpomínání na človíčky z fotek jsem tam narazila i na dvě podzimní krajinky, které mě dostaly úplně stejně, ajko když jsem je před rokem fotila.
Kvalita nic moc, je to skenované, ale tak, chci se s Vámi podělit. A zároveň vtáhnout školou povinné do reality- podzim se blíží a s ním i nový školní rok. Nechci v tom strašném uvědomnění být sama:D

You ´ll always be my thunder

19. srpna 2007 v 20:13 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
Já vím, že už je trapné psát samé bezvýznamné články, které nikoho nezajímají.
Ale já ráda píšu.
Bohužel, abych sepsala novou povídku, k tomu nemám dostatek nápadů a odvahy po minulé "Cancer".
Takže dnes pouze nějakou malou úvahu, spojenou s tóny překrásné pomalé písně.
No, na začátek trochu tradičně- Jak se dnes máte? Valstně ani nevím, proč se každého vždycky ptám rovna ve chvílích, kdy je to naprosto zbytečné- ba co víc, přímo nevhodné.
Dnes se stala skutečně zajímavá příhoda.
Jak já říkám, každý den potkáš svého blbce. Dneska to pro mě byla spolužačka jednoho mého... poměrně dobrého známého, možná bych ho už mohla označit za kamaráda.
Na první pohled se mi zdála býti normální slečnou. Ovšem po přijatelném úvodu začala mluvit o dietách a nebralo to konce...
Jak už to tak se mnou bývá, po nějaké chvíli jsem ji důrazně požádala, zda by nemohla přestat, poněvadž podle mého měla postavu víc, než hubenou.
Ona mě sjela vražedným pohledem a pronesla, že mě by to zrovna mělo zajímat.
Bleskurychle jsem zastavila své z důlků vylezající oči, usmála se a vypůjčila si přesně to, co mi vždycky říká maminka- "Ne, dík, nechci mít nesmrtelný prsa jako ty."
Vzhledem k tomu, že se upřímně a potěšeně usmála hádám, že nejspíš neví, že k nesmrtelným prsům se váže věta: "kde nic není, ani Smrt nebere."
Rozhodně mě ale tahle událost přivedla nk dumání o hubených dívkách, které nadávají na anorektičky a bulimičky spolu s "normálními" slečnami a přitom neustále žvatlají o amerických, jahodových, poemrančových, šťávových, modrých, žlutých, zelených a puntíkovaných dietách.
Koneckonců, pozoruju to u mých, nyní už bývalých, spolužaček.
Jdeme si takhle ze školy a jedna začně smutně o tom, že má velký zadek, měla by zhubnout a je celkově strašně tlustá. Druhá začne přikivovat, že ona má moc tlustá stehna. A nebudu Vám lhát, když dojde na takové debaty a někdo se zeptá v podstatě na "A co ty nesnášíš na sobě?", odpovídám většinou, že mám dost široká lítka a vycvičenými svaly jsem jim na šířce nijak neubrala.
Poté zmlkneme a za malou chvilku jde proti nám skutečně selčna jako párátko- a to doslova. Jakmile ji mineme, nastavíme znechucené obličeje a spustíme o tom, jak je nechutně vychrtlá.
Stále jsem nenašla slovo, kterým bych tohle chování označili. Pomůžete mi, prosím, někdo?
Ale vzhledem k rozrůstajícímu se množství blogů, které vedou slečny anotrexii podporující (nebo spíše přímo obdivující) bych už možná o tomhle tématu ve svém vlastním zájmu měla skončit.
Každopádně jsem se dostatečně vyřádila ve svém prvním a taky jediném a poseldním článku pro Williama.
A teď my chybí správný závěr....-doplňte-
Takže to ukončíme anketou/neukončíme anketou.-nehodící se škrtněte-

Prší, prší, jen se leje...

17. srpna 2007 v 14:30 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
Ne, ono neprší.
Ono se jenom k dešti schyluje. To se mi nelíbí.
V televizi mi běží Návrat do budoucnosti II. a před telvizí se mi válí takový malý, buzerující človíček, kterého byh s chutí nas soustředění poslala ihned. Nač čekat do zítřka?
A jinak se mám taky docela fajn.
Bolí mě záda, ruce, oči a hlava, ale to je u mě tak nějak permanentní.
Čajový koutek se docela pěkně ujal, jak tak koukám. Zatím tedy spíš, než diskuzi připomíná zpovědnici, ale to je holt síla zvyku.
Probouzí se ve mě nějaký zachráncovský komplex...
Uvadá mi kytička a já nevím, jak ji mám zachránit.
Ve větrací šachtě se nám uhnízdila holoubátka a já je nemůžu vyndat, aniž bych nezbořila půlku koupelny.
Při vaření kuřete na kari mi té drůbeže bylo najednou nějak strašně líto.
Poslední dobou jsem vůbec celá taková nějaká naměkko. jsem snad přecitlivělejší, než kdy předtím.
A nejsem těhotná.
Zřejmě mě kdosi nakazil zákeřnou chorobou, zvanou ímou. Vážně, ještě proužky, vlasy do obličeje a žiletku do ruky a už si ani ne čelo nemusím psát "ímou-pozér".
Ale proč řešit takové zbytečné a bezvýznamné existence? Přiznávám se, už mě nenapdaá, jak dál zaplňovat stránku dalšími a dalšími bezvýznamnými žvásty.
Takže to rychle končím.

Slečně v kavárně

15. srpna 2007 v 17:05 | Inkoustová princezna
Pro tu strašně nešťastnou slečnu v kávárně, která nakonec dokázala zvednout hlavu.

Knihy a Vy- láska nebo nenávist?

15. srpna 2007 v 12:41 | Inkoustová princezna
První téma v našem Čajovém koutě se bdue týkat- jak jinak- literatury.
Čtete rádi nebo jenom, když to je do školy? Jaká je Vaše favoritka? Nejlepší kniha za poslední rok? A naopak, nejhorší?
Otázek a možností diskuze je skutečně hodně, tak se do toho pusťme. A žádnou krev, prosím! Všechno v mezích- alespoň předstírané- slušnosti:)

Čajový kout

14. srpna 2007 v 22:13 | Inkoustová princezna
A nová rubrika je tu!
Váhala jsem, jestli není zbytečná, ale přeci jen... Zkusíme to:)
"Čajouvý kout" jistě hned na první pohled prozradil, že se bdue jednat o dskuzi, zpovědnici, cokoliv jen si dokážete představit pod pojmem "tlachání o určitém tématu".
Jistě, s některými se bavím u povídek či v některých článcích, ale přeci jen- za zkoušku to stojí.
A začínáme zítra.
Tudíž Vám, kteří se do diskuze zapojit chcete a napodlo Vás nějaké rozumné téma, určitě ho napište- jiank nezaručuji nic "normálního".

La Môme

14. srpna 2007 v 21:51 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
~Měla život tak smutný, že se zdá až příliš krásný na to, aby byl pravdivý.~
~Sacha Guitry~
Právě jsem se vrátila z kina. V ruce třímám knihu od Simone Berteautové, od Momone a v uších mi zní Non, je ne regrette rien.
Na začátek, je tu ještě někdo, kdo ví, co to znamená? Nebo lépe, někdo, kdo viděl film o Edith Piaf, v originále nazvaný La Môme?
Přesně ten jsem dnes shlédla, společně se svou maminkou.
Recenze? Nikoliv. To bych psala do "Promítacího plátna".
Řeknu jen pár věcí.
Když jdu do kina, vždycky se, zároveň se závěrečnými titulky, zvedne většina sálu a nastane šramot, "vytvářený" zbytkem, který ještě neodešel.
Dneska ne.
Bylo naprosté ticho- skoro, jako bychom místo filmu právě shlédli skutečné vystoupení skutečné Edith.
Když jdu na nějaký film a hlavní roli dostane herečka či herec, kterého jsem už předtím viděla v nějaké méně významné roli a zapamatovala si ho jen díky nějaké hlouposti a zcela zbytečné drobnosti, většinou si ho i po skončení pamatuju jako "toho- který-hrál-tamtu-postavu-v-tamtom-filmu".
Dneska ale ne.
Dnešním dnem se pro mě Marion Cotillardová proměnila z "té-co-hrála-ve-Velké-rybě-ženu-syna-hlavního-staříka" v opravdovou Edith Piaf.
Je sice fakt, že to je vděčná role, jelikož vzhledem k tomu, jak byl Edithin život vždy popisován, zde bylo všechno, co by bylo normálně považováno za přehrávání naprosto věrohodné a perfektní.
Musím říct, že tenhle film skutečně doporučuji- a to vemi rychle, už je totiž velice těžké sehnat kino, kde by ho hráli.
Čekat na DVD se v tomto případě skutečně nevyplatí. Já se totiž ani neodvažuji srovnávat zážitek z kina a zážitek z televize.
Zanechalo to ve mě skutečně hodně výrazné pocity, které jen tak zřejmě neodezní.
Ale v poslední době jsem hodně přecitlivělá a ve všem hned hledám osudové znamení:)
Zkuste si toho tedy nevšímat.

Fly Me Up

13. srpna 2007 v 20:50 | Inkoustová princezna
A po dlouhé době se chci opět na chvíli zastavit u mé oblíbené činnosti- psaní krátkých a bezvýznamných článků o nových designech.
Skutečně mi bylo velmi líto měnit ten krásný, zeleno-růžový zahradní design a ještě mnohem víc jsem litovala odstranění pana Skellingtona, který byl poctou géniovi Timovi, se kterým prostě patříme k sobě:)
Ale to mu vynahradím zítřejším filmový maratonem (na programu je velká Ryba, Střihoruký Edward, Karlík a Továrna na čokoládu, Noční můra před Vánoci, Mrtvá nevěsta, Ed Wood a zakončím to Hledáním Země- Nezemě, které sice nepochází z Burtonovy dílny, ale to bude zároveň vzdání pocty Johnnymu Deppovi. Spolupráce těchto dvou pánů je totiž naprosto neuvěřitelná!), jež plánuji už delší dobu a hodlám na něj navázat podobným martónem, tentokrát zaměřeným na již zmiňovaného Johnnyho.
Ale dost už bylo pochlebování panu Timovi i panu Johnnymu.
Tenhle nový design je, podle mého názoru, vyloženě letní. I když barvy jsou syté a téma je taky takové dosti živé, připomíná mi ony kouzelné "staré" fotografie a vůbec netuším, proč.
Možnýá se Vám nebude zdát nic moc a taky třeba nabudete dojmu, že jsem obrázek mohla využít lépe- ba co hůř, že jsem ho vyloženě zkazila.
Ovšem mě se stalo něco, co už dlouho ne. Jsem tímhle designem naprosto spokojená.
Ještě tedy možná proběhnou nepatrné změny v pozadí okrajů stránky, ale to se ještě uvidí.
A tím bych to možná zakončila. Nová věc je tu, já Vás s ní obeznámila a teď už se jdu věnovat psaní- a slibuju, že se mu budu věnovat víc, než jako když jsem psala mé poslední "jakože-dílo", které bych moc ráda vymazala, ovšem... moment!
Já ho vymažu. Ne proto, že bych chtěla utíkat. Že bych odmítala kritiku a dala se jí zvyklat ve svých názorech. Ani proto, že to považuji za naprostý odpad.
Vymažu ještě pár dalších povídek, jmenovitě I Don´t Love You a Cry.
Došlo mi totiž, že díla psaná o mém vlastním životě nebo pro někoho mě blízkého jsou vždycky má nejhorší díla a nejsou určena široké veřejnosti.
Slouží mi pouze k vybití, ovšem vy, kteří mě čtete, mě nečtete proto, aby jste byli svědky mých výlevů.
Tudíž Vás příště ušetřím povídek, které jsou silně nasáklé ba přímo přesnými opisy skutečných událostí, které mě hluboce zasáhly.
Tímto to už skutečně končím a jdu se konečně věnovat Ianově literární soutěži.

*Dovolím si tvrdit...

10. srpna 2007 v 22:30 | Inkoustová princezna
Člověk není nikdy žárlivější, než když sám začíná v lásce ochabovat. Pak už nevěří tomu druhému, protože cítí, jak málo se dá věřit jemu samému.
-Grillparzer-
~.*.~
Říkáš, že miluješ vítr, ale když fouká, zavíráš okna.
Říkáš, že miluješ slunce, ale když svítí, hledáš stín.
Říkáš, že miluješ déšť, ale když prší, běžíš se schovat.
Bojím se dne, kdy řekneš miluji Tě...
~.*.~
Láska je životem ženy a epizodou v životě muže.
~.*.~
..., že tím je řečeno vše*

Rainy Thuesday Afternoon

9. srpna 2007 v 15:34 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
Jak můžete sedět doma, když venku tak krásně prší?
Aha... tak hlásím, v jednom takovém zapadákově mezi Nuslema a Pankrácem- to je prosím takové staveniště, které je krásně vidět z jisté dobře schované lavičky, jinými slovy je to Praha 4- právě dopršelo.
Dnes jsem se měla jít s přáteli vykoupat.
Místo toho jsem šla do banky.
A to jsem se taky vykoupala, takže si vlastně nemám, na co stěžovat.
A po zbytek odpoledne jsem tvořila.
Fotky:D
Už dlouho totiž slušně zanedbávám svoji galerii na DeviantArtu, atk jsem to musela napravit.
A vida, hned se mi dostala od nějakého človíčka pochvali, že "Jór galery is excelent".
A jen tak mimochodem, tohle je taky fotka z mojí dílny.
A jinak se mám taky fajn:)
Celý včerejší večer jsem vedla úžasný rozhovor plný lásky, upřímné zdvořilosti, obdivu, komplimentů, vtipů a smíchu. Nikoliv s kamarádem či někým blízkým. Přesně s tím zmiňovaným chlapcem, jež si mě dovolil odkopnout.
Naprosto nečekanáí událost, to Vám povím:D
Momentálně se ale stále vzpamatovávám z rzohovoru s Ianem. Dovolím si ho sem zkopírovat:
*Ian:
... a teď mě omluv, mám dojem, že jdu zvracet.
*Desdemone:
:D Z čeho?
*Ian:
Z dvou pudinků, z kofoly, z řízku a ze sebe.
Dobrá, když vynecháme poslední věc, ze které že je Iankovi špatně. jak do sebe dokázal tohle všechno vpravit? Jistě, nemluvím o množství.
Ale pudink a na to řízek?:D
A to že jsem hodně velký tláskal:D
Chudák Ianův žaludek nebohý. A to mu ještě Ian nemůže ani pustit nic na uklidnění, protože "se mu sám od sebe" rozbil stařičký gramofon.
Zaplačme:( Taková škoda!
Jak tak koukám, opět tlachám o naprosto zbytečných věcech, a tak snad jen na závěr vyjádřím své opovržení německými a francouzskými fanoušky Tokio Hotel.
Kdesi jsem se dočetla, že Francouzi vykřikují něco jako "prohráli ste druhou světovou válku, porhrajete i Tokio Hotel!" a Němci jim na oplátku vyhrožuují jakýmsi bitím na koncertech.
Věřím, že to je řpesně to, čeho ta čtveřice chtěla dosáhnout.
Proboha, buď zabijte tyhle fanoušky, Tokio Hotel nebo nejlíp mě, portože se odmítám smířit s tím, že se ze světa stává ještě horší místo pro život, než jakým je pravděpodobně už od počátku věků. A nevšímat si tohohle absurdního šílenství skutečně nejde.
Možná je to hloupost, nějaké výhružky, ale kdo někdy byl na koncertě kapely, jejíž fanouškovská základna se převážně skládá s poblázněných mladých holek, ví, o čem mluvím, a že moje obavy jsou na místě.
Prozatím se loučím a posílám písničku- společně s videoklipem- která mě silně ovlinila nejen dnes, ale v podstatě na samém začátku mého života, kdy podle slov mojí maminky nic jiného neposlouchala.

Něco o zlámaných srdcích, spálených nohou a nových videoklipech

6. srpna 2007 v 11:09 | Inkoustová princezna |  Tak si říkám...
A tak, jednoho krásného dne, kdy slunce svítilo, ptáččci zpívali, vál jemný letní větřík a všichn ise radovali, rozhodla se Inkoustová princezna natruc jít proti těm šťastným tvářím se zamračeným kukučem!
Nu, to byl jen takový malý šprím na úvod.

Předevčírem jsem se vrátila z dvoutýdenní dovolené, jež se skládala z týdenního pobytu na Slovensku, kousek od Těrchové, která je pár kilometrů od Žiliny, a z týdenního válení se na Moravě, v kraji Olomouckém, nedaleko... Olomouce, možná:D.
Až dnes jsem se ale dostala k tomu, abych o sobě dala vědět.
Respektive jsem o sobě dala vědět hned po příjezdu, kdy jsem udělala nový design, ale to je takové naznačování.
Nyní Vám oznamuji, že jsem definitivně zpět a nikam už se nechystám- maximálně na víkend, někam ke známým, které ani nemám ráda.
To by bylo k této záležitosti.

Teď bych ráda věnovala jeden velký internetový kopanec přímo do rozkroku jistého krásného, avšak ne příliš stálého šestnáctiletého kytaristy. Zaslouží si ho se vším všudy. Tím bych tuto věc ráda uzavřela. Co z toho plyne pro Vás? Místo pokračování "Friendship" se nejspíš dřív dočkáte songfiction "Never Again" na nejnovější písničku od Kelly Clarkson.

A jakže bylo na té dovolené? Nic moc. Na Slovensku si moje milá maminka šíleně spálila nohy. Celá se klepala, nemohla se skoro ani postavit a po pár dnech se objevili malé puchýřky, kterých bylo tak moc a byly tak blízko sebe, že v podstatě nebyly vidět. Naštěstí už se to zlepšilo, jelikož pobyt na Moravě byl oproti výstupům v Malé Fatře opravdu relaxační.
Musím říct, že doporučuji navštívit Štramberk a Olomouc. Přesto konstatuji, že Praha je stále mým nejmilejším a pro mě i nejkrásnějším městem téhle zemičky.
Skutečně jsem se těšila do Prahy, a to nejen na teplou vodu (které se nám díky průtokovému ohřívači příliš nedostávalo), vlastní postel a také pohodlí domova, ale i na své přátele a hlavně na jednoho speciálního přítele.

A čeho jsem se dočkala?

Přátelé nemají čas, onen speciální hošánek si našel jinou, pro něj stejně speciální, slečnu a stále tu otravuje to odporné sluníčko, které tak bytostně nes áším a hned bych ho vymněnila za barevný, přesto melancholický podzim.
A pak tu jsou ty šťastné tvářičky z úvodu, samozřejmě.

Naštěstí, přátelé si uvědomují, jak moc mi chyběli- a stále chybí- a už si začínají zařizovat pár dní volna pro pořádání nějakých těch kolektivních srandiček.

Skutečně momentálně se těším jen na sraz s budoucími spolužáky- což je sraz s neznámými lidmi.
To mluví za sebe a já si připadám hodně zoufale.

A teď z jiného soudku. Všichni víte, že kapela mého srdce jsou Fall Out Boy. Před chvílí jsem viděla jejich nejnovější videoklip.

Jejich videa byla vždycky originální. Tohle sice nemá žádný extra nápad či střtěnost, avšak je pravdivý tak moc, že mi spousta věcí došlo.
Například to, že se FOB sice změnili na mírně (mírně hodně) komerční kapelu ,ale pořád dělají dobrou hudbu.
Nebo to, že já jsem se změnila na takovou umělotinu, jakou bych od takové arogantní a zlé mrchy nečekala ani v těch sktuečně ošklivých snech.
Taky to, že ne všichni kluci jsou můj malý bráška a že mě nebudou poslouchat na slovo ani, když je spráskám na jednu hromadu.
A nebo, že takové ty řečičky "Opravdová láska je přát si štěstí toho druhého, ať to znamená cokoliv" jsou vcelku pravdivé a ani tolik nebolí. Vyžádají si prá slziček, ale nebolí natolik, aby se nešlo usmát.
Vlastní zkušenost, doporučuju!

Videoklip Vám sem střelhbitě dávám a souhlasím s Hamingwayem (S tím Peteovým buldočkem, opravdu! Ne s oním veleváženým pánem!)-
Všichni se mění.