Šípková Růženka

9. června 2007 v 10:38 | Inkoustová princezna
Byl jeden dům. Starý, krásný dům a v něm žila stará, krásná paní. Ta stará paní nadevše milovala svou zahradu. Zahradu plnou košatých stromů, záhonů a růžových keřů.
Jeden takový růžový keř byl výjimečný. Výjimečnější, než jakýkoliv jiný.
Kvetl na něm jen jeden květ. Nádherná růžička, takovou svět neviděl. Byla jediná svého druhu.
Krvavě rudá. Její okvětní lístky byly dokonale hladké, bez poskvrnky.
Zahradník staré paní ji sám vypěstoval.
Přes svoji jedinečnost se růžička velmi trápila.
Spalovala ji láska a žárlivost.
Už dávno nezářila tolik, jako dřív. Každý den se rmoutila a nikdo jí nemohl - a snad ani nechtěl - pomoci.
Až jednou, v krásný letní den, všimlo si sluníčko, že něco kazí jeho zář. Že nějaký velký smutek nedovolí jeho paprskům povzbudit úplně všechny.
I pídilo se po zdroji toho neštěstí, když objevilo růžičku.
Sestoupilo níže k zemi, aby si tu květinku lépe prohlédlo. Hlavičku měla skleslou a byla sešlá.
Slunce se na to nemohlo dále dívat, a tak promluvilo:
"Pročpak se trápíš, růžičko? Jsi tak mladá, co tě tíží?"
Chvilku trvalo, než se ozval tenký hlásek:
"To nic, sluníčko. To bude dobré."
"No tak," naléhalo slunce, "jen mi to řekni, třeba ti pomohu!"
"Mě nikdo nemůže pomoct, " zašeptala zkroušeně kytička.
"Když ti nemůžu pomoci, alespoň se vypovídej, uleví se ti!" Řeklo sluníčko a čekalo. Za chvilinku si růže povzdechla.
"Dobrá, když myslíš, že to bude lepší… Souží mě láska. Dokud jsem byla v rozpuku, zahradník se o mě staral, pečoval jen o mě. Jakmile jsem dorostla, začal pěstovat jiný druh a mě už si nevšímá, sotva mě zalije. Už mě nemá rád, nezáleží mu na tom, abych byla krásná. Nechce se mi dál žít!"
"Ale no tak," chlácholilo ji slunce, "on se najde někdo, kdo se o tebe dobře postará, kdo tě ocení. Třeba přijde někdo zamilovaný, utrhne tě a ty se dostaneš jeho milované. Co je hezčího?"
"Nikdo mě nebude chtít," štkala dál růže, "takhle ošklivou."
Sluníčko mlčelo. Chtělo květince pomoci, ale nevědělo jak. Jen tak viselo na obloze a smutnilo.
"Slunce, pomoz mi!" vykřikla najednou květina.
"Cože?" Podivilo se ono.
"Spal mě… no tak, spal mě!" Zakřičela hlasitě překrásná rostlinka.
"To já nemůžu! To bych nedokázalo!" Namítlo sluníčko.
"Ale můžeš! Žádám tě o to! Uděláš tak dobrý skutek!" Naléhala dál.
Přemlouvala a přemlouvala, až sluníčko povolilo.
S těžkým srdcem rozžhavilo dva paprsky do běla a pohladilo jimi růžičku.
Ta s vděčným pohledem shořela na prach. Navždy usnula.
Později odpoledne téhož dne se stará paní procházela zahradou. Všimla si, že se ztratila ta nejkrásnější růže, a tak se zeptala zahradníka, kde je.
"To já nevím, milostivá. Ale podívejte spíš na tuhle, tu jsem vyšlechtil jen pro Vás! Nikdo jiný takovou nemá. Je mnohem krásnější, než tamta!"
Staré paní se s pohledem na bělostnou růži ztracená květina rychle vytratila z hlavy.
Slunce jen smutně a bezmocně přihlíželo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.