Schody

9. června 2007 v 10:37 | Inkoustová princezna
Seděla jsem na lavičce v jistém parku. Přesné místo ani čas nejsou důležité. Takové přízemnosti jsou mi k ničemu, jsem přece umělkyně.
´Moje´ lavička byla umístěna na samém okraji parčíku a to mi vyhovovalo. Bylo to ideální míst, protože jsem měla výhled na spoustu úžasných objektů k malování...
Nedávno jsem kreslila zamilovanou dvojice...dívku a chlapce, asi okolo šestnácti let, oba byli moc krásní a neustále se smáli. Byla radost kreslit takový pár, přesto se mi ten chlapec tehdy zdál trochu...falešný.
Při vzpomínání jsem bezděky zalovila v deskách, kde nosím všechna svá díla a vytáhla kresbu těch dvou. Zálibně jsem si ji prohlížela a v duchu se neskromně chválila. Vážně se vydařila, ovšem, byla to radost, malovat takový cit.
Když jsem se konečně odtrhla od mého výtvoru, přisunula jsem si zpět skicák a rozhlížela jsem se po mé dnešní ´oběti´.
Bloudila jsem pohledem po ulici a přemýšlela, na co dnes má můj uhel náladu, když jsem zahlédla
něco, co mě naprosto ..snad zarazilo, možná dokonce šokovalo.
Na stejném schodišti, kde byla i minulý den, seděla ta šťastná dívka. Ta, kterou jsem, společně s jejím přítelem, kreslila včera. Proto mě nejspíš tak zarazila. Oproti včerejšímu dni z ní sálala smutek, ba snad dokonce žal a utrpení.
Zasáhl mě podivný pocit, podivná pravda. Netušila jsem, proč byla dnes sama a smutná, i když každého by asi napadlo to samé, ale najednou jsem zvláštním způsobem...cítila s ní.
Cítila jsem, jak se jí z očí kutálejí slzy a cítila jsem vztek, i když mi nebylo známo, vůči komu bych ho měla směřovat.
Musela jsem vypadat zvláštně, s uhlem a papírem v rukou a upřeným pohledem kamsi na opačnou stranu ulice, ale na to jsem já nemyslela. Myslela jsem sobecky ve svůj prospěch.
Jak nejlépe vystihnout dívčiny pocity a přenést je na papír?
Další chvíli jsem přemýšlela a potom jsem načrtla hned několik věcí...schody, dívku s obličejem v dlaních, okolo ní jenom špínu a smutek.
Když jsem po nedlouhé chvíli dokončila skicu a vzhlédla směrem k oněm schodům, udivilo mě, že dívka tam již neseděla. Odešla. Zmizela, vytratila se.
Podívala jsem se znovu na právě dokončený obrázek a zároveň znovu vytáhla ten ze včerejška. Položila jsem je vedle sebe a přelétala pohledem z jednoho na druhý.
Přemýšlela jsem o všem i o ničem a poté schovala ten starší zpět do desek a přede mnou zůstal jenom ten nový. Chvíli jsem si prohlížela tu dívku na portrétu, když moje oči stočili svůj obzor k prsteníčku mojí pravé ruky a opáleném kroužku na něm. Na místě, kde zůstalo prázdno po velké lásce a mnoha očekáváních. Tak nějak muselo vypadat srdce té dívky, z jejíhož neštěstí portrét těžil...Jak jsem jí mohla tak využít?
Zamračila jsem se nad tím obrázkem a rázně ho roztrhala. Zvedla jsem se k odchodu a kousíčky smetla do koše na odpadky. Odcházela jsem a můj poslední pohled padl na schody. Byli to jenom schody, přesto se na nich muselo odehrávat spoustu věcí. Každý den. Vždycky. Až do konce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.