Romance

9. června 2007 v 10:35 | Inkoustová princezna
Ta prázdná budova byla vždy v odpoledních hodinách tichá. Bylo to tak příjemné. Když jste šli po chodbě právě v tento čas, nerušilo vás nic, jen vaše vlastní kroky. Těžko by člověk uvěřil, že před pár hodinami by na té stejné chodbě neslyšel vlastního slova.
Už tu ale nikdo nebyl. Všichni dávno odešli domů, někteří dříve, jiní později. Každopádně teď nic nemohlo vyrušit poslední dva, kteří zůstaly. Bylo to jejich jediné útočiště…
~.*.~
Ti dva byli schovaní v posledním patře, kde bylo jen pár místností. Všechny byli obrovské a nikdo v nich nebyl, zatímco oni dva byli v té nejmenší.
Leželi na staré, hodně rozvrzané pohovce, přitisknutí jeden k druhému. Když takhle leželi poprvé, připadalo jí to nepříjemné, takhle se tulit k jinému tělu. Teď už ani nevnímala žádné výstupky, bouličky... vnímala jen to, že tam někdo je a že je to právě on.
Jemně ji pohladil po zádech. Na to mu odpověděla stejně jemným polibkem na mužnou hruď.
"Musím vstát," řekla z ničeho nic, vyprostila se z jeho sevření, přelezla ho a šla ke stolu na druhém konci malé místnůstky, aby se podívala, zda má něco, co by mohlo zaplašit její žízeň. Po věcech minulých byla hodně vyprahlá.
"Mel?" promluvil potichu.
"Hm?" Odvětila.
"Proč se mnou tohle děláš?"
Podívala se na něj. Byl k ní otočený zády a pravděpodobně se díval před sebe, tedy přímo do opěrátka pohovky. Takovou otázku nečekala a dopovědí si nebyla zrovna jistá. I tak se k němu vrátila, a políbila ho na šíji. Potom zašeptala: "Protože tě miluju, Vinci!"
"Tak miluješ… to jsem nechtěl slyšet," řekl trochu smutně.
"Ne?" Věděla, že to nemá říkat.
"Ne," potvrdil.
"A proč ne?" Zeptala se v návalu nejistoty.
"Sám nevím…," pokrčil rameny. "Ale vykašli se na to," dodal hned a konečně se na ni s úsměvem otočil. Oplatila mu stejnou mincí a vrátila se ke stolku.
"Máš tu něco k pití?"
"Jo, ve druhým šuplíku by měla být flaška s vodou," přikývla.
Když našla, co hledala, zeptala se, jestli chce také. Nechtěl. Trochu upila a potom pohledem zabloudila k policím, které byly na zdech kolem celé místnosti. Převážně se na nich nalézaly knihy. Začala studovat autory… Shaw, Eco, Mailer, Styron, Merle.. všechny je znala právě od něj.
"Na co to koukáš?" Zeptal po chvilce sledování.
"Jen si prohlížím tvoje knihy," odpověděla.
"Děláš to pokaždé," zasmál se.
"Hledám kamasútru," poškádlila ho trochu.
"Sexuální výchova tě čeká až na střední!" Oplatil jí stejnou mincí.
Oba se rozesmály. Když přestali, zadívali se na sebe. On si ji celou prohlédl. Štíhlé nohy, trochu tvarované boky a pas, pevná ňadra ideální velikosti, drobná ramena, pěkný krk a nádherný obličej. Dlouhé, ryšavé vlasy. Zlatavé opálení. Je tak nádherná, pomyslel si a natáhl ruku. Ona do ní beze slova vložila tu svou. Posadila se a pokynul jí, ať si mu sedne na klín. Jako si otcové berou svoje dcerky na klín a vypráví jim o světě.
Jednu ruku si dala do klína a jednu mu obtočila kolem krku. Položil svou hlavu na její hruď a poslouchal, jak jí bylo srdce. Byla tak plná života, tak vášnivá, tak živá. To všechno v tom tlukotu slyšel. Cítil, jak mu začala cuchat vlasy na zátylku. Pohladil ji po břiše a pomalu sjel rukou až dolů, do těch nejintimnějších míst. Začal rukou pomalu pohybovat. Za chvíli si musel přestat hrát s krátce střiženými vlasy, nemohla se soustředit. Místo toho mu bezbolestně, ale chtivě zarývala nehty do ramene. Za dalších pár vteřin zavřela oči a zaklonila hlavu. Z hrdla jí unikl rozklepaný, vzrušený sten, který ho poháněl, aby rukou hýbal rychleji a intenzivněji. Netrvalo dlouho a cítil, jak jejím pružným tělem projela křeč. A pak už nic. Jako dík mu věnovala dlouhý a vláčný francouzský polibek.
"Líbilo?" Zeptala se celkem zbytečně, když se oddělili. Přikývla a jemně ho políbila na nos.
"Zopakujeme si to?"
"To se ještě ptáš?" Zamračila se naoko nechápavě. Nenechal se pobízet. Natáhl se zpátky na pohovku a ji strhnul s sebou. Malinko ji přitom škrábnul.
"Tak pozor, tohle je skoro šikana," pohrozila mu prstem, ale koutky jí cukaly.
"Co- cože?" Koktal naoko vystrašeně, "slečno, nežalujte mě, prosím!"
"Sklapněte, pane profesore a radši mi dejte pusu..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.