Kapitola 6- Groteska

9. června 2007 v 10:47 | Inkoustová princezna |  Tajemství
Název závěrečné kapitoly jsem dlouho nemohla vymyslet. Ale dostala se mi do ruky vynikající kniha "Groteska" od Kurta Vonneguta. A protože konec mého příběhu je víc, než groteskní, přišel mi tenhle název vhodný.
Toť vše, přátelé. Alespoň budete vědět, jak to skončí a já budu moct střádat plány na další povídky.


~.*.~
"To je dost!" Utrousila chladně černovlasá žena. Vypadala mladě, až na pár mimických vrásek.
"Elizo, sluníčko.. ty ještě nespíš, broučku?" Zareagoval zvesela ten, kterého tak příkře oslovila.
"No já to teda nepotřebuju!" Odpověděla, Tón jejího hlasu se nezměnil.
"Ale miláčku, nebuď tak zlá... Podívej, přinesl jsem víno, oslavíme to," pokračoval dál trochu zklamaně.
"Víno? Ty už máš dost, ne? A co chceš vůbec slavit, ty blázne? Vždyť není co! Možná tak návrat ztraceného manžela!" Vykřikla zlostně a zvedla se ze svého dosavadního místa, z pohovky. Muž na ní zíral. Ne snad proto, že by neměl co říct. Jenom musel trochu zpracovat to, co mu řekla. Toho ona využila.
"Zmizíš si na tři dny, jen tak, necháš mě tu s klukama a vrátíš se z ničeho nic, úplně na mol! Myslíš si, že takhle se chová táta od rodiny? Jo?" Na chvíli se odmlčela. Když tam pořád stál, už to nevydržela.
"Víš co? Teď se starej ty, jasný? Já už tu nebudu ani minutu! Stejně to bude lepší, vždyť Brian má radši tebe! Proč se snažím být máma, když o to nikdo nestojí? Nedivím se tvojí ženě, že ti utekla!" V tom jakoby muž ožil. Z ničeho nic vyvalil oči a zařval šíleně nahlas:
"Opovaž se mluvit Hannah, jasný? Neber si jí do huby! Ty se jí nemůžeš rovnat!"
"No prosím, tak teda sbohem!" Přikývla energicky hlavou, otočila se na podpatku a vyběhla do prvního patra. Za chvíli se vracela s taškou, ve které měla nejpravděpodobněji svoje věci.
Pod schody se zastavila, opovržlivě se podívala na hromádku, která si hledala místo na spaní a potom vyrazila ke vchodovým dveřím. Nečekala, že ji chytí za rukáv.
"Kam to jako jdeš, Elizabeth?"
"Pryč! Už mě nikdy neuvidíš a já neuvidím tebe. A tak budu šťastná. Ty se tu třeba uchlastej k smrti, mě to je jedno! Jen je mi líto Davida...," uznala.
"Ty nikam nepudeš, jasný?" Vyhrožoval on. Jenom si posměšně odfrkla a vytrhla paži z jeho alkoholem ochablého sevření.
"Koukám, že ty mi v tom určitě zabráníš!" S těmito slovy se vydala znovu na cestu ven z domu. On se z posledních sil zvednul a rozkřičel se:
"Tak si táhni, ty krávo! Všechny ste stejný! Všechny bych vás postřílel, děvky zkurvený. Umíte jenom brát!"
Těžce oddechoval, když ona beze slova vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře. Za chvíli se vzpamatoval a kolébavým krokem se vydal směrem ke kuchyni. Ve stejnou chvíli bylo možno slyšet capkání bosých nožek. To malý Brian běžel se slzami a slovy svého otce v uších do postele k bráškovi...
~.*.~
Pár mladých lidí seděl na trávě v parku. Očividně se bavili, protože všichni kolemjdoucí už zdálky museli slyšet jejich nezřízený smích. Že byli zamilovaní se dalo poznat z občasných letmých polibků.
On, David, už necítil žádnou úzkost z prozrazení. Ona, Mary, cítila všechno to, co už několik týdnů.
Dávno začaly prázdniny a oni si mohli užívat volna společně. Davida už bratr netrápil.
Po tom, jak Mary - Kate před koncem roku reagovala na Brianovu kresbu sebe samé, byl sice David uražený, ale několik dnů mu stačilo, aby jí dal zapravdu a omluvil se za nesmyslné chování. Musel uznat, že jeho bratr se v posledních dnech choval tak, jak ho nikdy neviděl. Byl uzavřenější a takový temnější, než dříve.
Teď na něj ale nemyslel. Docházelo mu, že jeho dosavadní život byl vlastně jako špatné divadelní představení a představitel hlavní role byl duchem nepřítomný, dělal jen to, co mu řekla nápověda, žádný talent, jen naučený text.
Mary byla tak podobná jemu samému. Byla takový snílek, viděla ve všem a ve všech to lepší. Postrádal tuhle vlastnost, ale chtěl se jí od ní naučit. A byl rozhodnutý dopustit bratrovi jeho chování. Sobecké? Nepřišlo mu to tak. On byl přece oběť. On a jeho velká první láska.
~.*.~
Tohle si ale Brian nemyslel. Dřepěl doma, na své posteli a přemýšlel přesně naopak. Jak to udělat, aby zmizela? Aby byl bratr zase jenom jeho? Mohl by snad? Ne, to by špatně skončilo. Jiné východisko ale nebylo, musel to udělat chtě nechtě... Vlastně i věděl, jak to provést. Věděl, kde bydlí, věděl, jak jí oslovuje. Věděl o ní téměř všechno. Nebylo to nic těžkého. Jen počká pár dní, kdy měl jeho bratr nějaký pitomý výtvarný kroužek. Zase její práce. Ano, musel to prostě udělat. Musel zachránit bratra!
~.*.~
Osmého srpna se David chystal na první hodinu výtvarného kroužku. Bál se, že se jeho díla nebudou nikomu líbit a že je všichni strhají. Jako každý, kdo byl někdy autorem. Přesto tam ale byl odhodlán jít, protože Mary nechtěl zklamat. Když měl v tašce pár svých oblíbených tužek a nějaké barvy, popadl ještě desky s výtvory. Ani ho nepřekvapilo, že si ho bratr ani nevšiml, a dál z pohovky sledoval televizi, když doslova dusal dolů ze schodů. Naopak ho dost zarazilo, že uslyšel tiché ´počkej´, když už byl téměř pryč z domu. Otočil se na bratra a lhostejně se zeptal:
"Chceš se omluvit?"
Jeho bratr vstal a přikývl:
"Ano.. já.. choval jsem se jako blázen. Jsi můj bratr. Chci, aby si byl šťastný...," sklonil poraženecky hlavu. David tak nemohl vidět nedočkavost v jeho očích. Nedočkavost, zda mu jeho bratr uvěří.
A skutečně, po krátké odmlce..
"Takže už ses s tím smířil?"
Na to Brian pomalu přikývl a znovu zvedla hlavu. Viděl, že David se šťastně, možná spíš potěšeně usmívá.
"Já věděl, že to přijde. Jsi přece moje dvojče. Pojď sem, ať tě obejmu," roztáhl David vstřícně paže. Nemusel Briana pobízet dvakrát. Přesně na to čekal.
Pevně ho stisknul a nadechl se jeho příjemné vůně. Potom stisk trochu zesílil.
David cítil trochu tlaku, ale nesnažil se bratrovi v ničem bránit. Chvíli stáli v objetí, když zaslechl, jak mu bratr zašeptal:
"Musím tě zachránit..."
Nestihl ani říct ´cože´. Brian ho zaskočil, využil větší síly a momentu překvapení a praštil s ním o zem. David se ani nevzpamatoval, ještě se ani nerozkoukal, když ucítil šíleně silný tlak dvou rukou na svém krku. Nemohl dýchat, oči mu vylézaly z důlků, třeštil je na svého bratra a snažil se ho tím pohledem prosit o milost, když nemohl škemrat slovně. Všiml si slz které se Brianovi kutálely po tvářích.
David začínal ztrácet vědomí. Připadal si, jako by mu někdo vysával mozek z hlavy ven, bezvýsledně se snažil nadechnout.
Už jen chvíli trvalo, než přestal škubat nohama, přesto Brian stisk nepovolil. Škrtil ho ještě dlouho po tom, co zemřel. Konečně se vzpamatoval a pustil Davidův štíhlý krk. Vstal a bez jakéhokoliv zhnusení nebo studu popadl Davidovo bezvládné tělo a přehodil si ho přes ramena. Zdálo se mu, že nějak ztěžkl. Možná to byla tíha viny, kdo ví?
Donesl ho na jeho postel a uložil ho, jakoby se chystal spát. Zul mu boty, otočil ho na bok, čelem směrem ke své vlastní posteli a ruce mu úhledně složil pod hlavu. Potom sám ulehl, pohlédl do tváře svého dvojčete a zamračil se. Proč se tváří tak nenávistně?
"Přestaň se takhle koukat, zachránil sem tě před ní, jasný? Všechny jsou stejný, nemůžeš jim věřit..."
Když mu neodpovídal, řekl naštvaně:
"Fajn, tak si mlč. Já jdu spát. Dobrou."
A převalil se na druhý bok.
~.*.~
Vrazi jsou blázni. Musí být šílení už před zločinem. Nebo jim přeskočí po činu. Vidět umírat jiného člověka, to je nezapomenutelný zážitek. Špatný zážitek...
Těžko říct, do jaké skupiny patřil Brian Walsh. Možná nepatřil ani do jedné. Těžko říct. Soudní psychiatr se tímhle nezabýval. Vzal ho prostě mezi své pacienty.
Stejně těžko říct, proč se Mary - Kate Crunková usmívala a dívala se nepřítomně z okna, když se její matka s pomocí zámečníka dostala do jejího pokoje. Zavřela se tam na dva dlouhé dny a dvě ještě delší noci.
Její matka o tom přemýšlela dlouho. Snad jí tolik nerozhodila zpráva o smrti nějakého místního kluka. Možná se bojí, že se to stalo tak blízko. Nepamatovala se, že by jí o něm někdy vyprávěla...
Takže končíme, přátelé. Snad jsem většinu z Vás příliš nezklamala. Snad Vám došla, že Mary nebyla světice ani zachránkyně, byla to prostě jenom dívka. A Davida nezachránila... On si jen našel jiného člověka, kterého mohl na slovo poslouchat. A Brian byl nejlepší postavou příběhu. Nedošlo? Já jsem tedy jako povídkářka zklamala...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.