Kapitola 5- Nepříjemná pravda

9. června 2007 v 10:46 | Inkoustová princezna |  Tajemství
Kapitola 5 - Nepříjemná pravda


Brian Walsh seděl na posteli a s podivným zklamáním v obličeji něco kreslil. Kolem sebe měl poházené barevné, veselé kresby. Na všech byla jedna a ta samá dívka. Všude se smála, a to ji dělalo ještě hezčí.
Brian ji teď kreslil taky, ale nepoužil barvy. Kreslil tvrdými tahy. Když skončil, zaklapl tlustý sešit, do kterého celou tu dobu maloval. Pečlivě ho schoval za polici, tam ho dával vždycky. Nestál o to, aby ho někdo objevil.
Pak sesbíral barevné obrázky, poskládal je na hromádku a uložil je do šuplíku svého bratra…
***
Od jejich posledního setkání neuběhl den, kdy by David na Mary-Kate nemyslel. I přesto však bylo těžší a těžší s ní mluvit. Brian ho posledních pár dní nespustil z očí. Skoro pořád byl s ním. David se neodvážil jí zavolat a ani mobil mu nepřišel bezpečný, pojal totiž podezření, že i ten si jeho bratr prohlíží.
David se také často přistihl při tom, že přemítá, proč by Brianovi tolik vadilo, kdyby měl přátele. Najednou vyvstávalo více otázek. Proč neviděl ty stinné stránky Brianovy povahy dřív? Nebo je viděl, ale nevadily mu?
Podobné myšlenky ho teď přepadaly často.
Přes všechny překážky, které se jejich další schůzce stavěly do cesty, naskytla se jim příležitost znovu se vidět...
Jako vždy se na úplném konci školního roku pořádal velký ples, kde se všichni srdceryvně loučili- i přesto, že se zase uvidí za necelé dva měsíce. A s právě s touhle akcí se učitelský sbor i jiný školní personál nejvíce nadřel. Učitelé si na pomoc vybírali z pravidla svoje nejoblíbenější studenty, i když by to nepřiznali. Mají být přece nestranní.
A jestli existoval na celé zdejší střední člověk, který měl rád Briana Walshe, byla to profesorka Danielsová, která vyučovala výtvarnou výchovu.
Briana si zamilovala i přesto, že on nejevil nejmenší známky nějakého zaujetí jejím předmětem. Ať jim zadala cokoliv, vždycky si nakreslil, co chtěl. V tom ale ona viděla "duši pravého malíře, který si jde vlastní cestou". Nejspíš proto jí teď pomáhal s lepením plakátů, kreslením kulis a celkovou výzdobou pronajatého sálu, což nutně muselo zabrat celé odpoledne.
Když byl teď David doma sám, veškerý strach z něj opadl. S klidem zvedl telefon a vytočil číslo. Po dvou zazvoněních se ozval milý hlas:
"Dobrý den, Emily Crunková."
"Dobrý den. Já jsem David, Mary kamarád. Můžu s ní mluvit, prosím vás?"
"Promiň, Davide, ale Mary tu teď není, šla ven s Mandy."
"Aha, tak to promiňte, to jsem nevěděl. Vyřiďte jí prosím, že jsem volal."
"Jistě, vyřídím. Ahoj."
"Nashle."
Paní Crunková zavěsila a David pár vteřin po ní. Tak Mary není doma? I kdyby chtěl, teď by to nesmírné zklamání nezapřel. Tolik se těšil a ona si někde trajdá s kamarádkou.
Zamračeně vyšel do druhého patra a zavřel se v pokoji. Posadil se na svou postel. Když už ji nemůže vidět, alespoň si ji nakreslí.
Otevřel šuplík psacího stolku, kde měl uložené pastelky a papíry. Tedy pastelky, papíry došly.
Půjčím si od bráchy, řekl si. Nechtělo se mu jít pro ně zase dolů, k počítači. Zvedl se a přešel na opačný konec pokoje, k bratrově polici. Chtěl otevřít nejspodnější šuplík, ale nějak se zasekl. Trochu zalomcoval. Šuplík se neotevřel, zato mu zůstal v rukou. Z police vypadlo pár věcí, krabice s kapesníky a příliš malý kelímek na tužky. David tiše zaklel.
Položil šuplík na zem a začal do něj úhledně skládat věci, které se vysypaly. Při té příležitosti si odložil stranou těch pár papírů, kvůli kterým tu teď byl ten binec. Vrátil šuple na místo a natáhl se ještě pro krabici s kapesníky. Pak se dal do hledání pastelek, které se při pádu kelímku rozkutálely všude kolem. Když se díval i vedle police, zjistil, že ještě něco vypadlo. Byla to tlustá kniha s pevnými deskami.
Deník, to první Davida napadlo. Zvedl knihu a pastelky nechal pastelkami. Chtěl ji otevřít, ale pak se zarazil. Co to dělá? Přece nebude číst deník vlastního bratra! Ale třeba... třeba najde odpovědi. A Brian na to nikdy nepřijde.
Chvíli se rozhodoval, ale potom dal na čertíka, který mu šeptal do ucha. Pomalu přešel zpět ke svojí posteli, posadil se a sešit otevřel.
Listoval. Čím víc stránek měl za sebou, tím víc otevíral pusu údivem. Když došel k poslední předpolední stránce, zarazil se. Jen tak na ni zíral a nemohl věřit vlastním očím. Jak to...? Tohle přece nemohl vědět! Okamžitě deník zavřel a odhodil ho. Dlouho se vzpamatovával z šoku….
***
Byl už podvečer, něco kolem půl sedmé, dvacátého sedmého června.
Brian šel domů rychlým krokem.Už se nemohl dočkat, až bude mít klid. Ta neodladitelná učitelka ho trápila celé odpoledne. Nechápal, jak je možné, že jí ještě neodradil. Zároveň se ale bál, že doma nenajde bratra. Jestli tam nebude…
Když konečně rozrazil domovní dveře, vyzul si rychle boty a vešel do obývacího pokoje. Prolétl ho očima. Nikde nikdo nebyl.
David je určitě v pokoji. Musí tam být…
Bral schody po dvou. Vběhl do pokoje. Těžce dýchal, ale uklidnil se, když viděl Davida sedět na jeho posteli, zády k němu.
"Ahoj…" pozdravil, stále těžce oddechujíc.
David ho nepozdravil, jen se zeptal:
"Kolik je hodin?"
Brian se zarazil, ale podíval se na hodinky.
"Bude tři čtvrtě na sedm, proč?"
"Tak to už bude doma…" utrousil tiše David, ale bratr ho slyšel.
"Kdo? Ty snad někam jdeš?" nasadil nevěřícný, ledový tón. K jeho překvapení mu David oplatil stejnou mincí.
"Ano. Jdu za jednou holku. Problém?"
Brian se nezmohl na slovo, jen rudnul vzteky. Probodával ho očima, ale pak se z ničeho nic rozkřičel:
"Jdeš za tou blondýnkou, co si ji pořád kreslíš, viď? Myslíš si, že prostě jen tak budeš šťastný? S ní nemůžeš být šťastný nikdy! S nikým nemůžeš být šťastný! Jenom se mnou, rozumíš? Miluju tě, Davide! Zemřel bych pro tebe! Zabil bych pro tebe!"
"Jak ty víš, co mě udělá šťastným? Nejlíp uděláš, když mi dáš konečně pokoj! A tím, že se budeš vztekat, mi ji nevezmeš, rozumíš?"
S těmihle slovy popadl 'deník' a vyběhl pryč. Za chvíli Brian slyšel prásknutí dveřmi. Sesunul se na podlahu a neovladatelně se rozplakal. Nepřemýšlel o ničem jen si dokola mumlal:
"Já ti ji dokážu vzít, to se neboj…"
***
David běžel do čtvrti rodinných domků. Proběhl kolem fontány i kolem prádelny, až se dostal na místo. Podíval se na popisné číslo prvního domu. Ten, který hledal, by měl být ještě ob dva dál.
Silně a dlouze stiskl zvonek. V duchu prosil, aby byla doma.
Skutečně, za moment mu otevřela mladá, krásná dívka. Myší vlasy měla svázané do culíku, na sobě měla tílko a tepláky.
"Davide?" vytřeštila překvapeně oči, když ho viděla.
Beze slova ji popadl za ruku a vytáhl z domu. Vedl ji na nejbližší lavičku, tam ji usadil. Pohlédl jí do překvapených očí a posadil se vedle ní. Až teď si všimla, že má s sebou nějakou knihu nebo možná tlustý sešit.
"Co se děje?" zeptala se zaraženě.
"Mary, já… tohle jsem našel v Brianově skříňce. Asi bys to měla vidět…." odmlčel se a podal ji onu knihu.
"Co to je?" ptala se a udiveně ji od něj vzala. Zavrtěl hlavou.
"Jen se podívej."
Otevřela ji a spatřila fotografie. Spoustu fotografií. Žena, muž a dvě děti. Nebylo to zvláštní, kdyby té ženě nechyběl obličej. Na každém snímku. Někde byl začmáraný, jinde vystřižený.
"To je tvoje máma?" ukázala na tu dámu bez obličeje. V těch dvou chlapcích totiž poznala Davida a jeho dvojče.
David přikývl.
"Ale proč je tak…?" Chtěla se ptát dál, ale on ji mlčky zarazil a pobídl ji, ať listuje dál.
Vyhověla mu, ovšem po páté stránce toho litovala.
Dál tam nebyly fotky, nýbrž kresby, na každé straně jedna.
Na všech byly vyobrazeny ženy a dívky, byly ale strašně zubožené. Byly nahé a tělo měly samou jizvu. Ve tvářích měly vyobrazen strach a pokoru. Dalo se až uvěřit tomu, že malíř pracoval s živou modelkou, tak skutečně vypadalo jejich utrpení. Spojovaly je také svázané ruce, u některých to byly nohy.
Byly to strašné obrazy. Tak strašné, že od nich Mary nemohla odtrhnout oči, i když opravdu chtěla. Pomalu otáčela, stranu po straně.
V tomhle počínání jí zabránila až Davidova ruka. Obrátil většinu stránek až jich zbylo jenom pár.
Kresba, na které byl sešit otevřený teď, byla nejhorší.
Vyobrazená seděla skrčená a zády se opírala o zeď. Stejně, jako ostatní, byla nahá a měla svázané ruce. Její obličej byl pohublý a propadlé oči byly plné smutku. Na čele byl dokreslen pramínek krve, který prozrazoval, že nesouměrný sestřih, kterým sem tam probleskla lysinka, byl zhotoven nedobrovolně.
Mary se nezmohla na slovo. Oči se jí rozšířily děsem a vhrkly jí do nich slzy. Přikryla si ústa dlaní, aby se nerozplakala.
"To… to jsem přece já. Já…" mumlala a dívala se do prázdna.
David knihu rychle zavřel a položil stranou. Chytil ji za ruku.
"To kreslil tvůj bratříček?"
"Ano."
Chvíli mlčela, snad se v ní hromadila ta nenávist, se kterou řekla:
"Zrůda!"
"To ne!" namítl okamžitě David. "On je jenom nemocný. Něco s ním je, ale v jádru je dobrý!"
"Nemocný?" vyjekla nevěřícně Mary. On se ho zastává? "Tomuhle já říkám spíš holé šílenství!" Vytrhla mu svoji ruku. Ani to nezabralo příliš práce, sám sevření povolil a i on teď na ní hleděl, jako by nevěřil jejím slovům.
"Nemluv o něm tak. Je to můj bratr!"
"Tohle ale normální lidi nedělají, Davide! Je to nechutná kreatura!"
V tu chvíli si možná sama uvědomila, že to byl moc silný výraz, ale neomluvila se.
Zato David se zatvářil uraženě a prudce se zvednul.
"Je můj bratr. Moje dvojče. Jestli on je zrůda, já taky!"
Otočil se a ona se ho nepokoušela zastavit, jen za ním křikla: "To není pravda, ty to víš, jen…"
Potom to vzdala. Byl už dost daleko, aby se mohl později vymluvit, že ji neslyšel. Jestli mělo být nějaké později….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.