Kapitola 4- Řekni mi, jak to je!

9. června 2007 v 10:46 | Inkoustová princezna |  Tajemství
Za beta- read tentokrát děkuji člověku, který si osobně přál nebýt jmenován. Možná tam budou chybky, ovšem já věřím, že ten vysokoškolský titul nemá před jménem jen tak, pro srandu králíkům, řečeno hezky česky.



Několik následujících dní byla Mary příliš zaneprázdněná hledáním odpovědí, takže nebyla schopná myslet na nic jiného. Slova Mandy Vanishové na ni zapůsobila víc, než jí bylo po chuti.
Proč byl David tak milý? Je možné, že jí má rád za tak krátkou chvíli? Říkala Mandy pravdu o sourozencích Walshových? Pokud ne, proč si to vymýšlela? Ale pokud ano, jak je možné, že se k ní David choval tak přátelsky? A byla zpět na začátku. Neustále v hlavě probírala tyhle otázky. Pořád dokola. Byla rozhodnutá tomu přijít na kloub, jenže nenacházela způsob, jak. Zeptat se nechtěla, nevěděla, komu má věřit, a nic jiného ji v tuhle chvíli nenapadalo.
Celý týden byla zamyšlená, a když se nad svým chováním pozastavila, přibyla další otázka. Proč se takhle trápí kvůli lidem, které vlastně ani nezná?
Možná úleva naštěstí přišla v podvečer, jednadvacátého července.
Emily byla v kuchyni a připravovala salát, který hodlala servírovat společně s hlavním chodem- pečeným masem s hranolky. Mary si krátila čekání na večeři sledováním televize, když ji vyrušilo zvonění telefonu.
"Mary? Můžeš to vzít, mám ruce od oleje!" Ozvalo se z kuchyně.
Mary se zvedla, přešla do předsíně a zvedla telefon.
"Prosím, Mary Crunková," řekla znuděně, "kdo volá?"
"Ahoj, Mary- Kate Crunková," ozval se chlapecký hlas na druhém konci aparátu.
"Davide?" Vyslovila Mary svoji domněnku nahlas, už o něco veseleji.
"Přesně tak. Poslyš, rád bych si s tebou zase popovídal, ale teď moc mluvit nemůžu, sejdeme se zítra po škole, to je někdy kolem čtvrtý?"
Mary, poněkud zaskočena tím, že se jí David ozval, řekla: "Dobře, kde? A prosím, nějaké místo, kam se dostanu bez problémů!" Dodala ještě.
"Pamatuješ, jak jsme šli kolem té fontány? Sejdeme se tam, ve čtvrt na pět, dobře?"
"Jo. Dobře, tam snad trefím. Tak se..."
Nedořekla. David zavěsil.
Mary zaraženě položila sluchátko a vrátila se na svoje místo.
"Kdo to byl?" Ptala se jí Emily, když dávala na stůl příbory.
"Kamarád. Chtěl, abych s ním zítra šla ven. Můžu?"
"Jistě, jistě. Jen běž, ale..."
"...Vrátím se do osmi."
Na to se Emily usmála a vrátila se do kuchyně, aby mohla nandat salát.
***
Zhruba ve stejnou dobu, jen o pár bloků dál, se David Walsh snažil utajit telefonní hovor.
Celý týden k tomu sbíral odvahu, a když se konečně rozhoupal, měl méně času, než potřeboval.
Počítal s tím, že jeho bratr bude pryč déle. Naštěstí to ukončil dřív, než ho stihl přistihnout, ale i tak bylo dost těžké dělat neviňátko. Brian ho nejspíš slyšel, proto, když sešel dolů, kde David okázale listoval časopisem, zeptal se:
"Ty si mluvíš pro sebe?"
"Ne, proč?" Snažil se, aby to vyznělo jako "Ty jsi se zbláznil?"
"Měl jsem pocit, že jsem tě slyšel, jak s někým mluvíš," řekl podezřívavě.
"To se ti asi něco zdálo," ujistil ho a usmál se na něj.
Brian se zvedl z pohovky. David čekal, že půjde pryč, třeba do kuchyně, ale udělal něco, co nečekal.
Přešel k němu a pohladil ho po tváři. Davidovi přeběhl mráz po zádech, ale neodvažoval se pohnout. A pak najednou, z ničeho nic, ucítil Brianovy rty na těch svých. Chtěl se odtrhnout, ale Brian ho držel pevně, měl větší sílu, než on. David pochopil, že nemá cenu se snažit ho nějak odstrčit, takže se mu podvolil. Brian ho líbal drsně a vášnivě. A dlouho.
Když ho konečně pustil, David se nezmohl na jediné slovo, jedinou nadávku. Díval se bratrovi do očí a měl pocit, že v nich vidí nekonečný smutek a zároveň chtíč. Chvíli tak na sebe hleděli, když se Brian beze slova odvrátil a zamířil nahoru po schodech. Nechal Davida, který se utápěl v rozpacích, zároveň se však zoufale snažil pochopit, co se stalo, sedět samotného.
Když se ten večer David ukládal k spánku, Brian se na něj díval, ale nepromluvil na něj jediné slůvko.
***
Druhý den odpoledne se jak Mary- Kate, tak David snažili, aby vypadali co možná nejlépe, zároveň však co možná nejvíc přirozeně. Oba byli rozhodnuti tvrdit, že se vůbec nepřipravovali.
Bylo s podivem, že oba skončili téměř ve stejnou dobu, což vedlo k tomu, že dorazili k Fontáně míru téměř současně.
"Ahoj," mávala Mary na Davida už zdálky. On jí oplácel úsměvem. Na včerejší příhodu s bratrem už skoro zapomněl.
"Nazdárek," pozdravil jí konečně také, když k sobě přišli blíž.
"Jak si se měl, co jsme se neviděli?" Zeptala se zvesela Mary- Kate.
"Přímo skvěle, ty asi taky, co?"
"Ale jo, ale to každodenní dojíždění do školy…,"povzdechla si Mary.
"Sedneme si támhle, ne?" Ukázal David na okraj fontány, kam voda nedostříkla.
Mary- Kate slabě přikývla a následovala ho. Posadili se vedle sebe a oba se zadívali kamsi do dáli. On nebyl schopný na nic myslet, protože se snažil soustředit na to, aby nic nezkazil. Měl pocit, že to je rande, i když ona to spíš brala jako přátelské setkání. Ona naopak hledala odvahu. Chtěla se ho zeptat na spoustu věcí…
Dlouho takhle mlčeli, občas se zasmáli nějakému kolemjdoucímu, občas se po sobě letmo podívali. Byla to ona, kdo prolomil ledy, jak se říká.
"Poslyš, Davide, chtěla jsem se tě na něco zeptat," začala pomalu. Otočil se na ní a poslouchal.
"Víš," pokračovala, "nedávno mi jedna kamarádka vyprávěla o tobě a o tvém bratrovi Brianovi…"
Pohlédla na něj, aby se ujistila, že nemluví úplné nesmysly. Že vůbec nějakého bratra má. Tvářil se pořád stejně zaujatě, tak pokračovala.
"No, ona mi říkala, že prý s nikým ve škole nemluvíte. A taky prý pořád koukáte na holky, a že se vás potom bojí…"
Nechala svoje myšlenky otevřené, chtěla, aby je doplnil on.
Chvilku se na ní díval, jako by zvažoval, jestli jí může věřit. Potom ji vzal za ruku a políbil ji na tvář.
Vypadal klidně, ale všechno se v něm vařilo.
"Mary," začal potichu, "myslím, že tobě můžu věřit. Nevím, nikdy jsem tohle nezažil. Nikdy jsem s nikým nemluvil, protože nemůžu nikomu věřit. Ale teď mám pocit, že mě chápeš, a že mi rozumíš."
Usmála se na něj a řekla: "Jsem ráda, že si to myslíš. Jak to tedy je s tebou a tvým bratrem?"
"Je to složité. My... prostě, je moje dvojče, záleží mi na něm, jako na nikom jiném. Je to můj jediný opravdový přítel. Nikdy jsem necítil, že bych potřeboval někoho dalšího."
"To jsi nikdy nechtěl poznat jiné lidi? Nechtěl si mít víc přátel?"
"Brian říká, že nemůžu nikomu věřit. Říká, že tě vždycky zradí ten, komu nejvíc věříš. I otec mi to vysvětloval."
"A tebe někdo někdy zradil? Ublížil ti někdy někdo?"
"Právě, že ne, chápeš? Díky nim se mi nikdy nic zlého nestalo, protože mě takhle chrání!" Vysvětloval jí horečně a mírně zvýšil hlas.
"Dobrá, ale já potom nechápu, proč se díváte na ty dívky. Co vám brání s nimi mluvit? Když se na ně díváte, tak asi proto, že se vám líbí, ne?"
David se na chvíli zatvářil rozčileně, ale tenhle výraz hned vystřídal jiný, mnohem děsivější. Tvářil se teď naprosto bezmocně a smutně.
"Brian říká, že holky jsou nejhorší a nejprolhanější bytosti na světě. Že ty tě zradí vždycky. A že jsou to slepice, kterým záleží jen na sobě. Že jsou tak krásné, že tě tím omámí a zbaví rozumu."
"To si Brian myslí, ano?" Zeptala se Mary. Tentokrát to byla ona, kdo byl rozčílený. Tenhle Brian jí přišel jako diktátor, manipulátor a ještě jako spousta jiných věcí, jen ne jako rozumný a milující bratr.
"Ano. A já taky. Tedy, do teď jsem si to myslel," podíval se na ni láskyplně.
Vzala ho za druhou ruku.
"Poslyš, Davide. Já vím, že máš bráchu rád, i já věřím mojí mámě všechno, i když si to před tím třeba neověřím. Ale když si najdeš další kamarády, určitě se nic nestane a uvidíš, že nejsou všichni stejně prolhaní a falešní!"
"To já ale nemůžu," zakřičel zoufale David a vykroutil se jí. Potom si složil hlavu do dlaní.
"Nemůžu, on by se hrozně rozčílil. Má mě rád, tohle by bylo nevděčné!"
Mary ho chvíli nechala a potom se ještě jednou zeptala: "A proč tedy na ty holky koukáte?"
David chvíli mlčel, ale potom se zvedl.
"Pojď," nabídl jí ruku, "něco ti ukážu."
***
David ji dovedl k autobusu, kterým se dostali až na kraj města. Trvalo to jen chvíli.
Potom ji vedl kousek pěšky, kolem malého statku. Když se ptala, kam ji vede, řekl jí jen, že uvidí.
Pár minut od statku se zastavili před velkou, na první pohled polorozpadlou stodolou.
"Co tu budeme dělat?" Ptala se Mary.
"Chci ti ukázat, proč ty dívky pozorujeme," odvětil David a zatlačil do velkých dveří. Znělo to, že se každou chvíli musejí nutně rozsypat na třísky.
"Tak pojď dál," vyzval ji. Vstoupila za ním a on rozsvítil. V tu chvíli oněměla úžasem.
Zlaté světlo z několika desítek lamp, které byli zavěšené v pravidelných rozestupech vysoko u stropu, ozářilo celý ten obrovský prostor.
Všude, na stěnách, na zemi, ve skleněných vitrínách a na poličkách, byly obrazy. Spoustu obrazů, některé byly barevné, jiné byly kreslené tužkou. Ty z dálky vypadaly jako prázdné papíry. Vypadalo to tam jako v krabici, vystlané novinami.
"Tak," rozhodil David rukama, "proto se díváme na ty dívky. Nejdřív je sledujeme a potom je malujeme. Já kreslím ty barevné a Brian ty tužkou."
"Ale proč je kreslíte?" Ptala se zoufale. Teď tomu rozuměla ještě míň.
David jí lehce pohladil po vlasech.
"S tím sem začal já. Naše máma byla malířka, umělkyně. Vždycky kreslila jenom ženy, tvrdila, že jsou to nejkrásnější bytosti. To jediný si pamatuju, říkala mi to pořád. Nejdřív sem kreslil princezny, který sem si vymyslel, ale pak jsem začal kreslit podle vzorů.
Jenže Brian nechtěl, abych se kamarádil s holkama, víš, co si o nich myslí, tak sem je musel prostě jenom pozorovat, abych je mohl kreslit po paměti. Začalo ho to taky bavit, tak se ke mně přidal. Jde mu to, podívej."
Ukázal na nejbližší kresbu. Byla na ní dívka s dlouhými vlasy, které měla spletené do dvou copů. Měla velké oči, šťastně se usmívala, ale byla natočená bokem a dívala se před sebe.
"Vážně, moc krásné," pochválila obrázek Mary. Zadívala se na vedlejší kresbu, ta už byla barevná. Byly na ní hned tři dívky, všechny byly blondýny a měly vlasy krátké. Potom si prohlížela jiný, kde už zase byla jen jedna, tahle se lišila tím, že seděla.
"A tohle," začal se David přehrabovat v brašně, "jsem kreslil včera."
Vytáhl čtvrtku a podal jí Mary. Ta si jí rychle prohlédla a zářivě se usmála.
"Ta se ti povedla!"
Byla na ní ona. Seděla v tureckém sedu, čelem k malíři. Smála se, měla vlasy v culíku, a byla oblečená ve stejné sukni, jakou měla na návštěvě školy.
"Musím ji někam pověsit," poznamenal David, vzal od ní kresbu a zamířil na druhý konec místnosti, kde bylo volné místo. Připevnil ji, špendlíky nebo ji možná přilepil na zeď. Mary zůstala stát na místě.
David se ale nevrátil, zůstal u obrázku a zkoumal ho, jako kdyby hledal vady. Když už tam byl dlouho, Mary se rozhodla jít za ním.
Postavila se za něj, nechtěla ho vyrušovat, ale přece jen. Položila mu lehce ruce kolem pasu a políbila ho na holou šíji. Potom se k němu přivinula.
David neustával ve zkoumání svého díla, i když mu už pozornost dávno nevěnoval. Nechal se od ní objímat a snažil se nemyslet na nic, co by ho mohlo přimět jí opustit.
***
Přeci jen se den chýlil ke konci a oni se museli rozejít. Bylo sice už kolem půl sedmé, když se vrátili do města, ale světla bylo stále habaděj. David ji doprovodil kousek cesty, ale potom se od ní musel odpojit a pokračovat na druhou stranu. Když se loučili, pohladil ji znovu po vlasech a políbil ji na čelo. Nic víc po něm ani nechtěla.
***
"Kdepak jsi byl dnes? Neříkej mi, že tak moc píšeš a byl si pro další sešity," utrousil s nepříjemným úšklebkem Brian, sotva za Davidem zabouchly dveře.
"Ne, já jsem byl v knihovně, potřeboval jsem si vypůjčit nějakou tu Shakespearovu hru, co po nás chce Blakeová," mávl rukou David lhostejně a snažil se předstírat, že si očividně ne moc dobré nálady svého bratra nevšiml.
Brianův obličej najednou jakoby ztvrdnul. Teď se tvářil přímo zuřivě a procedil skrze pevně semknuté rty: "Nevím, proč mi lžeš, ale přijdu na to! A to si piš, že to nenechám jen tak. Nenechám tě mě zničit!"
Davida to vyděsilo, ale chtěl ho zkusit uklidnit: "Proč bych tě měl zničit, bráško? Víš, že tě miluju, jsi jediný komu…"
"Zmlkni!" Zařval Brian. David tedy ztichnul.
"Bude lepší, když půjdeš do pokoje. Nech mě tu samotného!" Okřikl ho ještě Brian.
David se nenechal dvakrát pobízet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.