Kapitola 3- Setkání podruhé, tentokrát bez problémů

9. června 2007 v 10:45 | Inkoustová princezna |  Tajemství
Kapitola 3- Setkání podruhé, tentokrát bez problémů


David Walsh se probudil. Chvíli nechal zavřené oči, snad proto, aby viděl ještě chvilku ze svého snu. To se mu nepodařilo, sen se rozplynul téměř okamžitě. Protáhl se a slastně zamručel. Potom oči konečně otevřel a nadzvedl se na loktech. První, co mu padlo do očí, byla postel na druhém konci pokoje. Postel jeho bratra Briana. Byla perfektně ustlaná, jako by v ní ještě nikdy nikdo nespal. Nejspíš už snídá, problesklo Davidovi hlavou.
Vstal a oblékl se. Hned, co dopnul košili, vydal se ven z pokoje a pak po schodech dolů, do kuchyně.
Nemýlil se, Brian skutečně seděl u stolu a chroupal toast.
"Dobré ráno," pozdravil David bratra a políbil ho na čelo. On jen pokýval hlavou a lehce se usmál.
"Dobré, dobré. Spal si dobře?"
"Jako mrtvola. Zdály se mi úžasné sny. Zdálo se mi o moři, jak jsem plánovali, že bychom tam jeli a potkali jsme tam spoustu nových lidí a byla tam strašná legrace," líčil nadšeně David, když se náhle zarazil.
Po posledních pár slovech se bratrův výraz docela změnil, jen na chviličku, ale byl skoro až šílený. Nebo se mu to jen zdálo?
David si raději nasypal kukuřičné lupínky, zalil je mlékem a rozhodl se nevšímat si ničeho jiného.
Po chvilce nepříjemného ticha se Brian ozval.
"Chtěl by si poznávat nové lidi? Se mnou není zábava?"
David vzhlédl od misky a podíval se na své dvojče. Vypadal zaraženě, možná i uraženě a hleděl mu přímo do očí.
"To víš, že ne," ujistil ho honem, " nepotřebuju další kamarády. Stejně můžu věřit jenom tobě, vždycky to říkáš a..."
"A mám pravdu! Jsem jediný, kdo by radši zemřel, než by ti ublížil!" Skoro vykřikl.
Potom se zvedl a přistoupil k Davidovi. Tense na židli otočil a sledoval, jak si před něj bratr kleká. Uchopil jeho hlavu pevně do dlaní a řekl: "Jsme bratři. Jsme dvojčata. Jedna krev. Pamatuj si, že jenom já ti zbudu, až ostatní odejdou!"
David nevěděl, co na to říct. Chvíli takhle mlčeli, ale Brian vstal a vrátil se ne místo.
Opět se mezi nimi rozhostilo ticho, když si David vzpomněl na něco, o čem včera před spaním hodně přemýšlel.
"Potkal jsem novou dívku, je krásná."
Brian se na něj podíval.
"Jak krásná?"
"Měla rozpuštěné vlasy. A má velké oči. Je blondýnka," odpověděl.
"Kde jsi ji potkal?"
"Ve škole. Ale dřív jsem ji tam neviděl a ptala se na ředitelnu."
Brianovy oči se zúžili.
"Už vím, kterou myslíš. Tu, co do tebe vrazila. Chtěl by si s ní mluvit?"
"Ne!" Zdůraznil David, ale opak byl pravdou. Rád by s tou dívkou mluvil, bylo v ní něco zvláštního, co se mu na ní líbilo. Možná ty oči...
"Dobře...," řekl si spíš pro sebe Brian.
David využil chviličku a podíval se na hodinky.
"Měli bychom jít," poznamenal. Brian přikývl, vzal mu misku, svůj talíř a položil je do dřezu na nádobí a pustil vodu, aby je mohl opláchnout.
David zatím přešel ke dveřím a nazul si tenisky. Když si teď vzpomněl na tu dívku, nemohl ji vypudit z mysli. Ale zase mu nebylo dovoleno na ni moc myslet, proto, když se k němu bratr připojil, raději přešel na konverzaci o chystaném testu z matematiky.
"A pro příště bych uvítala, kdyby ste se choval jako normálně uvažující člověk, na jako žák prvního stupně základní školy!"
Pisklavý hlas zástupkyně Blakeové se rozléhal i přes zavřené dveře její kanceláře.
David seděl před zmiňovanou místností a čekal, až z ní vyjde jeho bráška.
Neudělal nic hrozného, jen se ho zastal před Bulstrodem, Martinem, Piecem a ostatními z té bandy.
Zase, jak to bylo obvyklé, na ně pořvávali cosi o tom, že incest je trestný, i když ne takhle vybíravě.
David na to nic neříkal, dělali to často, za to Brianova reakce ho překvapila, hrozně se rozzuřil a vrhnul se přímo na Piece. A jelikož Piece se těší velké oblibě nejen u žáků, ale i učitelů, nebylo pro něj těžké shodit vinu na Briana.
A teď byl tady, u zástupkyně, a poslouchal kázání o slušném chování, které vlastně vůbec slyšet nepotřeboval. Určitě ne tolik, jako ti idioti.
"Počkáte ve své třídě, jasné?" řekla zástupkyně, když po několik zdlouhavých minutách otevřela dveře, aby Briana vyprovodila.
"Tak co?" Zeptal se David bratra dychtivě, když za sebou dveře prudce zabouchl.
"Sem po škole. Věřil bys tom? Po škole," opakoval nevěřícně a posadil se vedle bratra.
"Má man tebe počkat?" Zeptal se na roviny David.
Brian vypadal, že přemýšlí tak usilovně, až ho to bolí. Nakonec řekl: "Ne. Nevím, jak dlouho mě tu zdrží, takže by tě stejně vyhodili."
David pokýval hlavou na znamení souhlasu. Pak vstal, přehodil přes rameno školní tašku, přešel k bratrovi a cvrnknul ho do brady, jak to dělali vždy, když se měli odloučit, nebo když se naopak usmiřovali.
"Tak se uvidíme doma," dodal ještě a vyrazil směrem k hlavním dveřím.
"Haló?" Zakřičel někdo na druhém konci aparátu.
"No prosím, tady Mary Crunková! Potřebujete něco?"
"No čau Mary, to jsem já, Man," řekl hlas už o něco tišeji.
Skvěle, povzdechla si Mary. Zrovna na Mandy Vanishovou náladu moc neměla. Celý den strávila venku, její máma si usmyslela, že si koupí nějakou dekoraci do ložnice. Když po dlouhém hledání v jednom zapadlém obchodě konečně objevila krásnou sošku neurčitého tvaru, Mary se nešikovně otočila a sošku vyrazila Emily z rukou. Museli ji pochopitelně zaplatit za plnou cenu. To vedlo k rozmrzelé náladě matky i dcery. Ale nemohla Mandy jen tak odbýt, koneckonců byla jediná, koho z celého městečka znala.
"Ahoj, Mandy. Jak se máš?"
"Báječně, ve škole dneska naprostá pohoda, odpadla nám těžká písemka z angličtiny.A normálně, musím ti vyprávět, co se stalo, dneska na obědě si Claire polila sukni a všichni se smáli. A potom se strhal hrozná rvačka mezi..."
Mary ji vnímala pouze první větu. Potom usoudila, že to nemá cenu. Chtěla ji nechat se vypovídat,ale když to nebralo konce....
"Poslyš, Man, já budu muset končit, máma mě volá a.."
"Ale to není všechno. Hele, mám nápad, půjdeme ven aspoň si prohlédneš město," navrhla nadšeně Man, která se očividně nehodlala nechat jen tak odbýt.
"No, já nevím, jestli mě máma pustí..ů
"Určitě jo, zeptej se," pobídla ji.
Mary si znovu povzdechla a zakryla sluchátko dlaní.
"Mami?"
"No? Co je? Jestli něco chceš, pojď sem za mnou, nebudu na tebe hulákat!"
"Já telefonuju," odpověděla na vysvětlenou Mary, "chci se zeptat, jestli můžu ven s jednou kamarádkou, kterou sem včera potkala ve škole."
Mary chvíli čekala a napůl doufala, že jí to máma zakáže.
"Dobře, můžeš, ale do devíti budeš doma. Nebo radši do osmi, ještě se tu ztratíš."
"Díky!" Mary se znovu obrátila k telefonu.
"Mandy? Tak prý můžu.."
"Prima. Tak hele, dej mi ještě číslo na mobil, sejdeme se před nákupním střediskem. Hravě to najdeš, ale radši, kdyby si se ztratila, mi můžeš zavolat, jo?"
"Dobrá..."
Mary jí nadiktovala svoje číslo.
"Tak fajn. Hele, zeptej se někoho na ulici, jak se dostaneš ke Městský knihovně a potom už to najdeš. Tak zatím!"
Zavěsila.
Mary si šla pročísnout vlasy a obout si boty. Přitom přemýšlela o nákupním centru, knihovně a rozbité sošce. A taky o tom, jestli je hodně lidí jako Mandy Vanishová...
"Promiňte, prosím Vás, jak se dostanu k nákupnímu středisku?" Zastavila Mary o chvíli později starší paní se psem.
"Jistě, zlatíčko. Vdáte se tamhle na ten roh, potom zahnete, půjdete rovně, po třiceti metrech zabočíte do leva, hnedle tam bude další zatáčka. Tu přejdete a dál budete pokračovat rovně. Potom uvidíte takovou velkou ceduli s reklamou na mléko. U ní zahnete do leva, pak zase do prava a potom se zeptejte, on už Vás k té prádelně někdo dovede!"
"Cože? Promiňte, já jsem chtěla k nákupnímu středisku, ne do prádelny!ů
"Ano, ano drahoušku, mají otevřeno pořád a mají nízké ceny, velice nízké. Nashledanou," usmála se paní a vesele pokračovala dál ve své procházce.
"Tak Vám moc děkuju," zašeptala ještě Mary. Začínala uvažovat o tom, že se vrátí domů, i když by to asi stejně nenašla. Bloudila městem už dvacet minut a narazila jen na nějakého hulváta, který ji hrubě odbyl a tuhle stařičkou dámu.
Vyrazila ku předu, k lavičce. Posadila se na ni a čekala, jestli jí třeba Mandy nezavolá. Teď by ji slyšela docela ráda.
V tu samou dobu se David procházel těmi zapadlejšími uličkami města. Když došel domů ze školy, jen si odložil tašku. Bylo to možná nevděčné, ošklivé a bůh ví, co ještě, ale využil toho, že je jeho bratr po škole a rozhodl se jít ven, jen tak, na vzduch.
Bylo mu jedno, kam ho nohy nesou. Vnímal, že prošel kolem střediska, knihovny a teď mířil směrem k novým, rodinným domkům. Nevěděl, co tam bude dělat, ale to mu bylo vážně úplně jedno.
Asi si tam někde na chvilku sedne.
Jak šel, přemýšlel o ničem. Vlastně by se spíš hodilo říct, že nepřemýšlel o ničem. Občas jeho myšlenky zalétly k bratrovi, k dnešnímu dni ve škole nebo k té dívce, která ho tolik zaujala. Kéž by ji znovu potkal. Kdyby ji potkal dnes, mohl by s ní mluvit, bratr by o tom nevěděl.
Mary- Kate stále seděla na lavičce a hlavu měla skloněnou. Úpěnlivě sledovala kamínky na cestičce. Najednou slyšela kroky, štěrk začal křupat pod tíhou té postavy. Zvedla hlavu. Třeba jí poradí.
Zarazila se, když před sebou viděla toho kluka, do kterého narazila včera ve škole. Hned se ale zapamatovala.
"Ahoj. My jsme se viděli včera, ne? Pamatuješ si mě?" Zeptala se přátelsky a vstala.
Chvíli se jakoby rozmýšlel, ale pak odpověděl: "Jo, pamatuju. Mary?"
Přikývla a usmála se.
"Já věděla, že umíš mluvit."
On jen pokýval hlavou. Vypadalo to, že s ní mluvit nechce, ve skutečnosti se ale jen styděl. Nevěděl, co jí má povídat.
"Poslyš, asi před čtvrt hodinou jsem měla být u nákupního střediska, můžeš mi nějak poradit, ale tak, abych se tam vážně dostala? Někdo tam na mě čeká?"
Kdo? To byla první věc, která ho napadla, ale zarazil se. Mohlo mu to být přeci úplně jedno, to je její věc.
"Jasně. Dovedu tě tam, chceš?" Nabídl se, ani nevěděl, kde se to v něm vzalo.
"Dobře," usmála se, "je to ještě daleko?"
"Ne, skoro za rohem."
"Fajn, to tam budeme rychle," zaradovala se Mary a dala se do kroku. Teď šli vedle sebe.
"Ty jsi se sem teď někdy přistěhovala, ne? Když ani nevíš, kde je středisko."
"Jo, asi před týdnem. Proč, to je to nějaký centrální bod nebo co? Taky tam jsou slezačky?" Vzpomněla si Mary na slovo, které jí přišlo tak divné. Jemu se asi taky nezamlouval, proto se taky zasmál.
"Mimochodem, jsem David Walsh..."
Než došli na místo určení, měla Mary- Kate pocit, že mu řekla až moc věcí o svém životě, přesto jí přišlo, že u něj to bude v bezpečí. Za to on se pořád jen ptal. Když se zeptala na jeho oblíbenou hudbu, to odpověděl, ale když se ptala na rodinu nebo sourozence, vždycky vytáhl něco, čím tohle téma zamluvil.
"Tak, tohle je to slavné centrum města," ukázal s přehnanou úctou na obrovský, moderní dům.
"No krása," odvětila ironicky a znovu se oba zasmály. Dlouho se takhle nezasmála.
"No, říkala jsi, že tu na tebe někdo čekám, tak já půjdu, Mary- Kate Crunková," naznačil poklonu a usmál se.
"Nemusíš mi říkat celým jménem, nikdo mi neříká Mary- Kate. A nemusíš chodit pryč, zdržela jsem se skoro o hodinu, pochybuju, že tam ještě bude čekat."
"Takže půjdeš zpátky domů?" Zeptal se pobaveně.
"Ne, když už jsem tu, koupím mámě něco na usmířenou, za tu rozbitou sošku. Pojď se mnou," nabídla mu.
"Kdepak, Mary- kate Crunková, já už musím jít. Měj se hezky."
"Počkej!" Chytila ho za rukáv, "vezmi si alespoň moje číslo, hezky se mi s tebou povídalo."
On ale jen zakroutil hlavou.
"Já si tě najdu, Mary- Kate Crunková, to se neboj!"
Otočil se a ona ho pozoroval, jak jí zase mizí.
Téměř vzápětí slyšel skoro až vyděšený výkřik.
"Mary! Proboha, kde jsi byla. Já se tak bála!" Vrhla se jí Mandy kolem krku, div ji neumačkala.
"To je dobrý, Mandy, David mě sem dovedl..." mumlala přiškrceně a snažila se vyprostit.
Mandy ji ihned pustila a spiklenecky zamrkala: "Jaký David?"
"Walsh, znáš ho?"
"To ne!" Vyjekla znovu Mandy, až se pár nejbližších chodců otočilo.
"Co je?" Podivila se Mary- Kate.
Mandy jen vážně zavrtěla hlavou, vzala ji za ruce a dovedla ji k lavičce, vzdálené pár metrů.
Pokynula jí, aby se posadila a sama se uvelebila vedle ní.
Mary dost dobře nechápala, co se s Mandy děje, ale nemusela se ptá. Mandy začala sama.
"Mary... David a jeho dvojče, Brian, sou dost nechvalně známí. Někdo říká, že prý spolu mají nějaký pletky, někdo zase tvrdí, že jsou oba švihlí... Věř mi, když ti říkám, aby ses od nich držela dál. Dělají zvláštní věci."
"Jak zvláštní?"
"tak... s nikým ve škole nemluví. Třeba dneska, Brian se popral s Peterem Piecem. Peter měl oteklý celý obličej, ale Brian ho prostě jenom ztloukl, neřekl ani slůvko. Učitelé už je ani nevyvolávají a nezkouší, píšou ale víc testů, o dost víc. Už je chtěli poslat na zvláštní školu, ale jejich otec ředitele přemluvil. Taky nemluví s holkama, jenom na ně koukají. Asi jsou to úchyláci, pořád jenom civí a civí, nikdy nic neřeknou. Jasně, když se kluk podívá na hezkou holku... ale oni civí. Tak divně koukají..."
Tím zakončila svůj proslov,¨a Mary ji měla ráda ještě miň.
"Mě přišel David naprosto normální, skvěle jsem si popovídali. Je s ním legrace," utrhla se na ni.
Man se zatvářila šokovaně.
"Tak to jsi asi první taková holka."
Chvíli mezi nimi bylo nepříjemné ticho, ale Man se brzy oklepala.
"No, přišla jsem ti ukázat město, tak pojď dovnitř, do střediska, ukážu ti, kde najdeš jaký obchůdky, to budeš koukat."
Mary se nechala vzít kolem ramen a vést. I když jí to připadalo na nejvýš směšné, musela myslet na to, co jí Mandy řekla...
David se vracel domů podobnou cestou, jakou vedl Mary. Pořád nebyl schopný pochopit, jak to, že se mu s ní povídalo tak lehko. Nebyla chvíle, kdy by na jazyku neměl sto věcí, které jí chtěl říct.
Náhodou se podíval na hodinky.
Brian už nejspíš bude doma. A bude se ho určitě ptát, kde byl.
Změnil směr a na příštím rohu vrazil opačným směrem, než byl jeho domov.
Vydal se do papírnictví.
Když konečně přišel domů, zjistil, že se nemýlil. Brian už seděl v obývacím pokoji.
"Kde jsi byl?" Zeptal se chladně, jen, co David zavřel domovní dveře.
"Pro sešity," odpověděl mile. Jak to, že necítí výčitky?
"Ach tak, to ano...," pokýval Brian podezřívavě hlavou.
"Půjdu si udělat ten úkol, co máme na pátek, dobře?" Zeptal se bratra. Ten pokrčil rameny a odvrátil pohled.
Když ho David míjel, měl moc špatný pocit. Strašidelný pocit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.