Kapitola 2- Osudové skoro setkání

9. června 2007 v 10:44 | Inkoustová princezna |  Tajemství
Tentokrát je to kapitola s věnováním.
Věnuji ji tobě, Barbellushi. Za to, že jsi si dala práci se ´složitějším´ beta- readem. Jednu z tebou doporučených vět jsem nechala v jejím původním znění, snad se na ní nevztahují autorská práva.
A také ji věnuji mému nejmilejšímu čtenáři, Haflovi. Ale porzor! Jméno sousedky je čistě náhodné. Chci ti ji věnovat z prostého důvodu, kdykoliv mám pocit, že se mi něco povedlo, ty mě vrátíš do reality. Ale záhadným způsobem mě to vždy těší.


Ráno dvanáctého července bylo u Crunkových velmi rušné. Už v půl osmé se u dveří objevila paní Hafleová, která si ovšem stále nechávala říkat slečno. Netrvalo dlouho a připojili se k ní ještě manželé Osbournovi, slečna Everstainová s dětmi Tamarou a Nicholasem a sestry Liesovy , dvě starší dámy, které o každém věděli i to, co on sám ne. Zřejmě cítily povinnost zasvětit do těchto tajemství Mary-Kate a Emily.
Když si obě desetkrát vyslechly, že všechny hrozně těší, že se dvě tak okouzlující a milé mladé ženy přistěhovaly zrovna sem, do jejich čtvrti, a všem desetkrát poděkovaly, měly konečně čas se nasnídat.
Nad toasty však nemohly strávit příliš mnoho času, čekala je ještě důležitá událost, měly dovoleno navštívit a prohlédnout si školu, kam měla Mary po prázdninách nastoupit do třetího ročníku.
"Tak? Těšíš se?" Zeptala se Emily dcery a odložila sklenici s mlékem.
"No...," protáhla Mary, "co mi zbývá, že? Uvidíme."
Emily se jen usmála a začala sklízet nádobí po snídani. V duchu přemýšlela o začleňování do kolektivu, známkách a školních uniformách.
"Víš co, běž se už radši obléknout, abychom to stihly," pobídla dceru nad, z poloviny umytým, talířem.
"Dobře. Mám se vzít sukni, nebo můžu jít v kalhotách?"
"Radši sukni, abychom udělaly spořádaný dojem," zasmála se Emily a její dcera také.
"Tak tě tady u nás vítám, Mary-Kate," pronesl bodře obtloustlý chlapík, s nejvyšší pravděpodobností ředitel.
"Děkuji," usmívala se křečovitě Mary a rozhlížela se. Ještě s její matkou stáli na malém betonovém prostranství před školou. Když odečetla nespočet očí, které ji sledovaly od chvíle, kdy se proskákala přes podivně vypadající ´bobečky´ na zemi, bylo to docela hezké místo. "Půjdeme si projít celý areál, ne?" Dotázal se ředitel po chvíli ticha.
"To bude nejlepší!" Chopila se příležitosti paní Crunková. Ředitel se okamžitě ujal role průvodce a gestem ruky naznačil směr, jakým se vydali.
Mary si nebyla zcela jistá, zda se jí pan ředitel nezdá. Nade vše vychvaloval školní jídelnu, ovšem když do ní nahlédli, neodpovídala popisu "Ráj, kde se mísí chuť a krása!". Musela ale přiznat, že to ji zase tolik netrápilo, mnohem více jí zajímali její spolužáci. Počítala s tím, že většina jich bydlí v blízkosti školy, chtěla se tedy seznámit alespoň s někým, protože se jí nelíbila představa, že bude léto trávit sama. Rozhlížela se tedy kolem sebe, ale tak, jak ji před tím všichni úpěnlivě sledovali, teď jí nevěnovali nejmenší pozornost. Po prohlídce některých tříd, odborných učeben a pohledu z okna na školní hřiště, která jim zabrala celou vyučovací hodinu, ředitel prohlásil:
"Tak, Mary, myslíš, že se na chvíli zabavíš? Rád bych ještě mluvil s tvojí maminkou. A taky musíme vyřešit poslední maličkosti."
Přikývla na znamení souhlasu a podívala se na matku.
"Počítám, že budu hned zpátky, nějak to tu zvládni, ano?" usmála se paní Crunková a za nedlouho zmizela s ředitelem ve změti lidských těl a barevných batohů.
Mary-Kate zůstala stát sama v tomhle humbuku a přemýšlela, co bude dělat, když ji někdo chytil za rukáv a prudce ji odtáhl do nějaké místnosti. Za chvíli zjistila, že to jsou, pravděpodobně dívčí, záchodky.
"Tak ty jsi tu nová?" Ozval se nepříjemný, dívčí hlas a ona se podívala směrem, kde tušila zdroj.
Pohled jí padl na zvláštní dívku. Měla husté, kudrnaté, zrzavé vlasy a sýrovou pleť. Uprostřed obličeje se skvěl dost široký nos a nad ním svítily zelené, zúžené oči. Mary si nemohla pomoct, protože jí dívka připomínala lva. A až teď si všimla, že tam s nimi stojí ještě dvě další dívky, jedna měla krátké mikádo černé barvy a druhá byla dost vysoká, měla také zrzavé vlasy, jen o dost kratší a řidší, než ´Lvice´.
"Hej, ptala jsem se tě na něco!" připomněla se Lvice.
"Hm... jo, ano, promiň. Jo, nastupuju sem v září, do třeťáku. Jmenuju se Mary- Kate."
Lvice se potěšeně usmála.
"Fajn, já jsem teď ve třeťáku. Jsem Mandy, Mandy Vanishová, ale říkej my Man. Tak mi říkají přátelé," mile se usmála.
Mary potlačila pochybnosti o tom, zda jsou přítelkyněmi a pro jistotu se také usmála.
"Tohle," ukázala na dívku s mikádem, "je Cheryl a tohle je Stacy."
"Ahoj, pozdravila je nesměle. Obě dívky jen pokývnuly hlavou.
"Ted tě tu provedeme."
"Ale ne, mě už..."
"Neptala jsem se," řekla vážně Mandy, ale hned zase vykouzlila ten sladký úsměv. Mary-Kate jí nechtěla odporovat. Vyšla tedy za ní a jejími dvěma přítelkyněmi. Jakmile vešly na chodbu, jejíž zeď byla lemována spoustou železných skříněk, hned se o ní dozvěděla zajímavé věci.
"Tady se děje vlastně všechno," vysvětlovala Mandy. "Všechny rvačky, schůze, slezačky..."
"Slezačky?" Tohle slovo bylo pro Mary velkou neznámou.
"No sleziny. Jako srazy," zasmála se Mandy.
"Jo takhle," pokývala hlavou. Začínala mít dojem, že Mandy je trochu rozpustilá.
"Tady si vlastně můžeš prohlídnout všechny. Kdo není o přestávce na chodbě, není nikde ve škole," dodala ještě.
"Chápu...," přikývla Mary.
"Tak třeba támhle," Mandy zřejmě vůbec nevnímala , co Mary říkala, "jsou královny školy, Claire je ta blondýna uprostřed, ta vysoká bruneta je její sestřenice Maggie a ta poslední se jmenuje Christy. Ony jsou tady ´šéfky´, dej si pozor, ať se jim neznelíbíš," upozornila ji."
"Dobře, Poslyš, budu muset jít najít moji..."
"A tamhle," skutečně ji ignorovala, "je Martin Bulstrode. Ten nejsladší kluk, jakého jsi kdy viděla, viď?!" zasněně vzdychla Mandy.
To tedy opravdu, pomyslela si posměšně Mary. Neviděla na něm nic hezkého. Byl to úplně obyčejný kluk, i když bylo jasné, že sportuje.
"To je všechno hezké, ale už musím jít!" zvýšila Mary hlas, aby ji Mandy konečně slyšela.
"Ale počkej, ještě jsi neviděla všechny...," zarazila se Mandy. Jak to, že už chtěla odejít?
"Myslím, že je poznám, díky," ujistila ji Mary.
"Tak dobrá, měj se, pěkně, Mary, brnknu ti!" Zahlaholila ještě Man.
Na to se Mary jen kysele zatvářila a už, už se starala, aby byla co nejdále od všech třech dívek.
Teprve potom se zastavila. Co bude dělat teď? Měla by najít matku, bude nejspíš v ředitelně. Na to se nezeptala. Kde může být ředitelna? Plácla se do čela. Je vážně zbrklá. Rozhlédla se. Podle dveří si pamatovala onu ´výtečnou´ jídelnu, dál bylo kolem ní jen pár učeben, to poznala podle hlasitých hovorů, které se rozléhaly, i když sama chodba byla ještě dost hlučná.
Žádné vodítko, podle kterého by se dostala do ředitelny. Napadlo ji jen, běž a zeptej se!
Ale ani to se neukázalo jako správné řešení, neboť ji ostatní ignorovali. Někteří ji možná skutečně neslyšeli, ale těch byla menšina.
Po pár minutách to vzdala a rozhodla se, že bude bloudit. Každou chvíli zazvoní na hodinu, řekla si, vylidní se to tu a bude to o dost jednodušší.
Najednou ucítila náraz. Byla to docela tvrdá rána, Mary neudržela rovnováhu.
"Promiň," začala se omlouvat ještě na zemi. Vzhlédla. Před ní ze země vstával nějaký kluk a držel si ruku na prsou.
Mary se zasmála.
"Promiň, to jsem nechtěla, neudělala jsem ti nic?" Pohlédla mu do tváře.
Byl moc hezký. Měl černé krátké vlasy a jeho obličej byl zvláštně pobledlý, tak zranitelně. Nejkrásnější ale byly hluboké, oříškové oči.
Znovu se usmála: "Vážně se omlouvám. Já jsem Mary-Kate, ale spíš se mi říká Mary. Jak se jmenuješ ty?"
On na ni ale zíral, jako by nikdy neviděl dívku. Měl mírně pootevřená ústa a ty krásné oči byly do široka otevřené. Zračil s v nich šok s překvapením.
Ještě chvíli počkala, ale když se k odpovědi neměl, chtěla alespoň využít příležitosti.
"Dobře, můžeš mi aspoň poradit, jak se dostanu do ředitelny?"
Chlapec se nadechl, ale hned zase sklapl. Zvedl od ní oči a zahleděl se někam za ní. Téměř vzápětí se něčeho zalekl. Rychle se na ní podíval zpět a mírně se usmál. Potom kvapně odešel.
Mary zůstala stát, jako opařená. Byl to vážně divný kluk, říkala si. Ještě chvíli takhle přemýšlela, když se konečně ozval drnčivý zvuk.
Najednou se kolem ní začalo všechno hýbat, jak žáci spěchali, aby nepřišli pozdě na vyučování. Za pár sekund slyšela zabouchnout poslední dveře a téměř vzápětí uslyšela kvapné kroky. Přibližovaly se.
Zvedal hlavu a ihned spatřila svoji matku, byla celá udýchaná, jak ji hledala.
"Tady jsi! Tak pojď, je to vyřízeno. Půjdeme domů," oddychovala.
"Ano, mami," odpověděla Mary jako ze snu a bezděčně se ohlédla, "jdeme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.