Jsem dospělá, mám dítě, které je mou věrnou kopií. Jak si poradím s výchovou?

9. června 2007 v 11:30 | Inkoustová princezna
Slohový útvar- úvaha
Hodnocení- 1

Jak bych si poradila s výchovou dítěte, které by bylo stejné, jako já?
Odpovědět na takovou otázku není lehkým úkolem.
Jednak proto, že si to nedokážu dost dobře představit a vlastně doufám, že mé děti budou cokoliv, jen ne mými kopiemi, ale také z prostého důvodu, se kterým jistě souhlasí většina mých spolužíků. Ve věku patnácti let už podle mého názoru dítě vychovávat prostě nejde. V tomhle období už z dítěte roste samostatně uvažující člověk a zodpovědný člověk, s vlastními názory, myšlenkami a pohledem na svět. Zároveň si myslím, že už se žádné dítě vychovávat nenechá. Všichni chtějí být samostatní, chtějí se oprostit od rodičů, ´vylézt zpoza maminčiny sukně´, abych tak řekla.
Ale když tenhle svůj názor přejdu a zkusím se vžít do role dospělé ženy, která má doma v podstatě samu sebe, vyjdou mi dvě odpovědi.
Jak už jsem zmiňovala, nepřeji si, aby moje děti byly stejné, jako já, proto bych se už ve věku, kdy bych začínala vidět některé shodné znaky, snažila dítě "navádět" opačným směrem.
Myslím, že bych se snažila odvést jeho pozornost k jiným zájmům, jiným názorům, ale zároveň to provádět tak, aby se z většiny rozhodovalo dítko samo. Je to asi, jako když si koupíte modrý svetr a vaší kamarádce se taky líbí. Kromě modré jí ale ještě přijde hezký zelený, proto jí budete tvrdit, že modré už nemají. Ona si pořídí zelený, protože se jí líbí stejně, jako modrý. Rozhodla se sama, vy jste ji pouze mírně navedla, by neměla to samé, co vy.
Domnívám se, že tohle je dost dobrý příklad toho, o co bych se při výchově ratolesti snažila ze všeho nejvíc.
Sama vím, jak je nepříjemné pro mladého a tak trochu rebelujícího člověka, když mu na rodinných sešlostech někdo neustále předhazuje, že je celý strýček Pepík za mlada.
Tohle se ale někomu může zdát jako ne moc dobrý způsob. Co tedy jiného udělat?
Jak bylo řečeno, řešení tématu- a upřímně, ne moc domyšleného tématu- téhle slohové práce jsou dvě.
To druhé je úplně prostinké- prostě to nechat být.
Smířit se s tím, že můj potomek nějaký je a takový také zůstane. Nezasahovat do jeho života násilným způsobem.
Opakuji se, ale jsem přesvědčená, že dítě v pubertě vychovávat nejde. Že je to období, kdy se dítě vychovává samo. Proto, co se "nevylepší" před pubertou, nezmění se nikdy.
Já vím, malinko si protiřečím, ale musíte uznat, že chtít po patnáctiletých puberťácích takového kalibru, jako jsme zrovna my, je trochu bláhové. Většina lidí od nás ze třídy o tomhle, předpokládám, v životě neuvažovalo, proto podle mě nemůžete čekat nic světoborného.
Napsala jsem dva způsoby, jakými bych vychovala své dítě, ať už by bylo mou kopií nebo ne. Přemýšlela jsem nad tím a jiná řešení, než ony dvě popsané možnosti, nevidím. Většinou podle mého názoru totiž ani u dalších záležitostí nic jiného dělat nejde- buď to vzdát a nechat to být, nebo bojovat do posledního dechu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Goddy Goddy | E-mail | Web | 1. ledna 2008 v 20:39 | Reagovat

lepší je nás nechat! Dokud si nenamlátím hubu,tak to dělat budu! :D

2 Paolo Paolo | Web | 1. listopadu 2012 v 16:53 | Reagovat

Láska je rozkoš, ale působí bolest.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.