Inspired by true stories...

9. června 2007 v 10:33 | Inkoustová princezna
Anna stála v kuchyni a chystala večeři pro sebe a svého jediného syna. Chtěla mu připravit něco dobrého, dneska maturoval. Už to není žádné dítě, je to dospělý mužský. Brzo si půjde vlastní cestou. Hořce se usmála a do omáčky, kterou míchala, ukápla slza. Kdo jí potom zbude?
Milovala své dítě nadevše. I s ohledem na to, za jakých okolností ´vzniklo´…
***
Sedmiletá Anny se krčila pod peřinou a tiskla k sobě svého medvídka, pana Funnyho. Hrozně se bála. Bylo léto, takže si na bouřky zvykla. Tahle ale byla silnější, než kterákoliv, jakou kdy zažila. Doprovázela ji meluzína a krupobití.
Anny byla strašlivě vyděšená, ale přesto odhodlaná. Odvážná dívka.
"Pane Funny, pane Funny, nebojte se, nic se Vám nestane, já Vás zachráním," šeptala svému plyšákovi.
Najednou uslyšela skřípání dveří. Někdo vešel do jejího pokoje a blížil se k ní.
Bubák, bylo první, co ji napadlo. Teď se klepala, jak osika, přesto by svého nejvěrnějšího přítele nikdy nevydala.
Cítila, jak někdo pomalu odhrnuje peřinu. Pevně zavřela očka, medvídka si rychle strčila pod noční košilku a čekala.
V tu ránu ji někdo lehce pohladil po vlasech. Pak znovu a znovu.
Najednou uslyšela známý hlas.
"Neboj se, maličká… nic se ti nestane," chlácholil ji.
Anny otevřela oči a podívala se na toho, kdo ji tak vyděsil.
"Iane, já se strašně bála, proč mě takhle strašíš?"
"Sestřičko, nechtěl sem tě vylekat. Jen jsem se přišle podívat, jestli spíš," usmál se její starší bratr.
Anny ho měla nejraději z celé rodiny- samozřejmě, hned po panu Funnym. Bylo mu čtrnáct, ale měl moc moudré oči a o světě věděl spoustu věcí. Vlastně se o ní celý život staral on.
"Venku je to strašidelné," zamračila se Anny.
"To ano," usmál se povzbudivě Ian, "ale zítra bude líp, uvidíš. Mám tu s tebou zůstat?"
Chtěla říct, že ano. Ale byla už přece moc velká na to, aby ji hlídal bratříček. Takže zakroutila hlavou, natáhla se, vyndala medvídka a celá se přikryla peřinou.
"Tak dobře," slyšela ještě bratrovo povzdechnutí. Usnula chvíli potom, co odešel.
***
Třináctiletá Anny je ve velké rodinné knihovně. Hledá něco dobrého ke čtení. Pak ji napadne, že sem ještě nikdy nedívala do horní poličky, kam se leze po žebříku.
Mohla by zavolat hospodyni, aby jí něco sundala. Ale to ona ne, raději si samá zlomí nějakou končetinu, než otravovat už takhle dost zaneprázdněnou Antoinettu. Navíc, je už přece dost velká, aby si pomohla sama. A když spadne, tak si holt pár týdnů poleží. Odvážná dívka.
Vylezla po žebříku a začala pročítat názvy titulů.
"Co tam děláš, Ann?" vykřikl někdo vyděšeně. Anny se strašlivě lekla, ale udržela rovnováhu. Otočila se za hlasem, i když jej dobře znala.
"Iane, málem jsem spadla!"
"Proč si nezavolala mě- nebo Antoinettu? Od čeho ji pak platíme? Mohlo se ti něco stát. A to jen kvůli hloupé knížce!"
"Knížky nejsou vůbec hloupé, Iane," oznámila mu odměřeně. Urazil literaturu, urazil psané slovo. Jak si to mohl dovolit?
"Okamžitě pojď dolů!" Pohrozil jí. Poslechla.
"Pojď sem," podal jí ruku.Přešla tedy k němu a nechala ho jí obejmout.
"Jistě, že knížky nejsou hloupé. Já se o tebe jen bál, sestřičko," šeptal jí a hladil ji přitom po vlasech. Nechala ho.
***
Patnáct let stará Anna seděla na úhledně ustlané posteli. Na sobě měla jen spodní prádlo.
Vlasy měla rozpuštěné, ruce úhledně v klíně. Čekala. Čekala na bratra. Byl podzimní večer, venku bylo zataženo a déšť vytrvale bubnoval do okna. Vzpomněla si, že v takových chvílích se kdysi schovávala pod peřinou se svým plyšákem. Jak jen se jmenoval?
Ze vzpomínek ji vytrhl udivený hlas.
"Co tady děláš?"
"Iane," vstala, "říkal jsi, že mě Peter opustí, když nebudu dost dobrá v posteli."
Bratr na ní zaraženě civěl. Proč se tak dívá, napadlo ji. Říkal to přece.
Když nic neříkal, pokračovala.
"Napadlo mě... měla bych to nejdřív zkusit s někým jiným. Abych to uměla. Třeba... s tebou," při posledních dvou slovech vyvalil Ian oči ještě víc.
Zrudnul a začal koktat.
"Ale ne... to jsem tak nemyslel... chtěl jsem... chtěl jsem ti říct, že tě nemá rád... že... myslel jsem…,"
"Iane, prosím!" Zaúpěla Anny a do očí jí vhrkly slzy. "Já ho miluju! Nechci o něj přijít!"
"Ale proč se mnou? Proboha, jsem tvůj bratr," zhrozil se Ian. Přesto si šikovný pozorovatel mohl všimnout jistého předstírání. V duchu jásal.
"Právě proto. Znám tě ze všech nejlíp," argumentovala Anny a přešla místnost až ke svému bratrovi. Položila mu ruce na ramena. Už neplakala. Tvářila se úplně jiným stylem.
"Uznej, že jsem hezká. A přitažlivá. Nechceš mě?"
Špičkou jazyka přejela jeho pootevřená ústa. Pak se mu zadívala do očí a čekala, co přijde.
Vypadal, že svádí boj sám se sebou. Místo toho si spíš plánoval, co přesně s ní chce dělat.
Za chvíli sklonil jakoby poraženecky hlavu. Když ji znovu zvednul, mírně se usmál a Anny mu úsměv opětovala. Sklonil se k ní a políbil ji na ústa.
Čekala, že bude rozpačitý, ale nic takového se nekonalo. Líbal ji drsně a chtivě. Konečně se dočkal, jeho zvrácené touhy se začínaly uskutečňovat.
Začal couvat k posteli, kde původně seděla. Ona ho následovala jako poslušná ovečka. Když se dostali na místo, rychle ze sebe shodil tričko. Kalhoty svléknul téměř vzápětí.
"Sundej si to," rozkázal jí. Rozepnula si tedy podprsenku a trochu stydlivě i kalhotky. Stála tam, celá nahá. Její bratr si ji zkoumavě prohlížel do hlavy až k patě. Jako někdo, kdo chce koupit kus dobytka.
"Lehni si," pokynul jí. Položila se na záda a zadívala se od stropu. Takhle si to nepředstavovala, ale třeba se ještě něco změní. Doufala marně.
Jen, co dolehla, cítila na sobě váhu Ianova těla. Očekávala nějaké něžnosti nebo mazlení. Prostě to, o čem četla v dívčích časopisech. Nic podobného ale přijít nemělo.
Bratr jí hrubě roztáhl nohy a ještě hruběji do ní vniknul. Náhle, bez varování.
Už podruhé za den se jí do očí nahrnuly slzy. Chtěla vykřiknout bolestí, ale skousla si ret.
Nebral na ni žádné ohledy. Nevnímala, co ještě jí během toho utrpení dělal.
Celou dobu měla nutkání křičet, tak strašně ji to bolelo. Nutkání prosit ho, přemlouvat ho, ať přestane. Ale ne, nic takového neudělala. Zuby neustále tiskla spodní ret a tiše plakala. Odvážná dívka.
Když bylo po všem, nebylo žádné omlouvání. Ian rychle vstal, oblékl se a odešel.
Anny bolelo celé tělo. Otočila se na bok a ruce si složila pod hlavu.
Jak to mohla udělat? Za všechno si může sama. Ona ho vyprovokovala. Chtěl jí říct, že Peter ji chce jen na tohle a ona si naivně myslela, že to je normální. Mohla být chytřejší. Měla být chytřejší. Jsem obyčejná děvka, říkala si v duchu a nepřestávala plakat.
***
Anna byla doma sama. Rodiče byli pryč, jak už to bylo obvyklé a Ian se doma neukázal celý týden.
Uplynuly už dva měsíce od oné podzimní noci a sourozenci spolu za celou tu dobu nepromluvili.
Anna se s Peterem rozešla hned druhý den po tom zážitku. Jeho reakce ji jen utvrdila v tom, že výčitky svědomí byli na místě. Její bratříček jí vážně chtěl pouze pomoct a ona nic nepochopila.
Zrovna uklízela svůj psací stůl. Na uších měla sluchátka. Z ničeho nic pohledem zabloudila ke kalendáři. To, co z něj vyčetla se jí zdálo nanejvýš divné. Podle jejích zápisků tohle byl už druhý měsíc, kdy se nedostavila ´ženská záležitost´. Nemohlo to být její zapomnětlivostí, tohle vždycky kontrolovala. Raději by měla zajít k doktorovi. Mohla být nemocná…
***
"Nechápu, jak si mohla být tak strašně nezodpovědná!" křičela paní Marshallová na svou dceru.
"Věci jako prezervativ nebo antikoncepce, to ti nic neříká? Pořád čteš ty idiotské časopisy, to tam o tom nic nepíšou?"
"Přestaň na ní křičet, ty stará káčo, vždyť pláče!" Zastal se pan Marshall svého dítěte. Vlastně spíš proto, že ho manželčin jekot rušil v luštění křížovky.
"Jen ať pláče, když je pitomá! Zkazila sis celý život, děvenko, celý život! A to jen proto, že ses spustila s prvním hajzlíkem, který se ti postavil do cesty!"
"Křikem mi moc neporadíš, maminko," promluvila poprvé za celou tu scénu Anna.
"Tady není, co radit. Necháš si to vzít!"
"Na to už je pozdě, mami," řekla Anna.
"Tak to hned po porodu odložíš. Je ti to jasné, mladá dámo?! Víš aspoň, kdo je otcem? A neříkej, že nevíš. Fakt, že moje dcera je kurva bych už nepřežila!
Ach, můj bože, čím jsem si to zasloužila?"
V tu chvíli se v Ann něco vzedmulo. Spustil se nějaký mechanismus, který spustila její matka. Rozhodla se vyhnat ze sebe všechno, co až doteď dusila. Zvedla hlavu. Hrdě ji zvedla.
"Tak abys věděla, matko, otcem mého dítěte je tvůj milovaný synáček. No moc na mě ty oči neval. To malé je moje a Iana."
Na to dokonce i pan Marshall odložil noviny.
"A ještě něco. To dítě si nechám. Vychovám ho sama a bude to to nejšťastnější děcko na světě."
***
"Ahoj, mami! Co bude k véče?" Ozvalo se z předsíně.
"Nech s překvapit, zlatíčko," odpověděla Anna svému synovi. Za chvíli se objevil ve dveřích kuchyně. Dal jí pusu na tvář.
"Hm, voní to nádherně. Půjdu ze sebe shodit ten oblek, ano?"
"Jen běž…"
Na světě je spousta odvážných lidí. Spousta odvážných a obyčejných lidí, kteří svou nebojácnost světu nikdy neukážou.
Anna Marshallová od života tu možnost dostala. Dokázala svou odvahu svým rodičům a svému bratrovi. Dokázala ji svým známým. Dokázala ji svému synovi.
Ale dokázala ji někdy sobě?
(Autorem tohoto obrázku je Murata. Hodí se... i nehodí)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.