Deník Andrewa Grinta

9. června 2007 v 10:29 | Inkoustová princezna
4. prosince 1995
Ta moje náhražka postele už mě štve. Pěkně mě bolí záda.
Za chvíli by se tu měl stavit Mathew. Slíbil, že mi něco málo sežene. I když je to můj nejlepší přítel, vím, že mu budu nutit nějakou protislužbu, když už nemám prachy.

16. prosince 1995
Dnes za mnou přijde Monica. Zase. Neustále mi tvrdí, že sem za mnou chodí, protože mě má ráda, ale je mi jasný, že donáší mojí matce, kterou jenom zajímá, jestli ještě žiju nebo jestli má obvolat příbuzné a blízké přátele. Obě jsou strašně průhledný, asi proto jsou přítelkyně.
Mnohem radši bych tu přivítal Evey…

20. prosince 1995
Vánoce se blíží - jupí. Možná to zní nadšeně, ale kdyby mi to někdo četl přes rameno a potom se rozhlédl kolem, asi by tu ironii vycítil.
Nesnáším Vánoce.
Netuším, co na nich lidi mají.
Nacpou si pupky, jako by to byla sváteční událost. Jako kdyby celý rok jedli chleba. Pak se odvalí do postelí a ráno si vybalí úžasné dárky, které se za dva, možná tři měsíce budou válet v popelnici nebo je nadělí někomu jinému.
Na druhou stranu je tohle asi baví.
Toť moje úvaha o Vánocích. A na delší dobu asi jediný srozumitelný zápis.

23. prosince 1995
Dnes se stala zajímavá příhoda. Když jsem se poflakoval před nákupním střediskem, přiběhlo ke mně malé děcko. Byla to holčička s dvěma copy. Copánková holčička. Šťouchla mě do břicha dost překvapivou silou, tiše jsem sykl.
"Promiň," řekla mi vylekaně. Zeptal jsem se jí, proč to udělala. Odpověděla, že jsem vypadal hrozně průsvitně, a že jsem tak hubený, že mě měla za ducha. Neubránil jsem se smíchu. (A/N: Kdo ví, ten ví. Doufám, že takhle neporušuji autorské právo, ale nějak mi to tam sedělo.)

29. prosince 1995
Vypadá to, že mě ten tlusťoch v rudém vážně vyslyšel a vyhnul se mi velkým obloukem. Svátky jsem přežil v poměrně dobrém stavu.
Bože, jak moc bych si přál, aby tu byla Evey.

1. ledna 1996
Nový rok je tu.
Potřeboval bych obejmout. Nejlépe od Evey.
6. ledna 1996
Když jsem se dnes probudil, nestačil jsem se divit. Moje obydlí, moje milovaná plechová chýše byla pryč. První slovo, co mě napadlo, bylo ´matka´! Nechala miliardu svých sluhů rozebrat můj ´dům´, abych se vrátil domů. Nikdy!
Pak mi ale došlo, že není tak tupá, aby mě nechala umrznout. Muselo jí být jasné, že nespím úplně normálním spánkem, takže kdyby tohle chtěla udělat, musel by mě někdo vzbudit hned, jak mi rozebrali můj majetek, abych neumrznul.
Tohle nezprostředkovala moje máti.
Buď chtěl někdo jít do sběrny, nebo mě někdo nemá rád.
Řeknu to Mathewovi, jestli bude vnímat.

12. ledna 1996
Poslední dobou o Evey dost přemýšlím. Mathew si myslí, že už na mě dávno zapomněla. Já si myslím, že by to neudělala. Až budu v nějakém slušném stavu, zajdu za ní. Potřebuju ji vidět.

25. ledna 1996
Byl jsem u Evey. Nedopadlo to dobře. Nejdřív mě skoro vyhnala, ale Emma, její sestra, se mě zastala. Poděkoval jsem jí a ona se na mě usmála. Vypadala, že mě vidí ráda. To jsem nepochopil.
Evey se mě ptala, co po ní chci. Řekl jsem jí, že bych čekal od svojí holky lepší uvítání. Začala na mě křičet, že není moje holka a že jestli chci prachy, ať táhnu, že mi žádný nedá.
Odpověděl jsem, že po ní nechci peníze. Znovu tedy zařvala, co od ní chci. Tak jsem jí to řekl. Šíleně zrudla a doslova mě vykopla z domu.
Než jsem odešel z pozemku, zastavila mě Emma a dala mi teplejší bundu a pár liber. Nechtěl jsem to, ale nenechala si to vrátit. Neměl jsem moc sílu, abych se s ní hádal. Extáze a zlomené srdce by se míchat neměly.

15. února 1996
Nevím, jak mě Emma u Mathewa našla, ale jsem jí za to vděčný. Nikdy jsem o ní nic vědět nechtěl, z té rodiny jsem znal jen Evey. To nechápu.
Dnes jsme se spolu jen tak procházeli a znovu jsem potkal copánkovou holčičku. Pozdravil jsem ji. Ona se na mě usmála a řekla, že už jako duch nevypadám. Neubránil jsem se smíchu.

1. dubna 1996
Emma mě přemluvila. Půjdu do léčebny, ale chvilku to potrvá. Když jsem to řekl Mathewovi, nesmířil se s tím. Viděl v tom zradu. Obvinil mě , že "ho v tom svinstvu nechám samotného".
Nechal jsem ho tak.

19. října 1996
První zápis, ze kterého nepáchnou drogy.
Posledních pár měsíců si pamatovat nechci, takže to šílenství ani nijak detailněji popisovat nebudu. Zároveň ale nechci zapomenout.
Pořád nevím, jestli se s Mathewem chci usmířit. Možná by mě zase stáhnul zpět, protože on nechce o léčení ani slyšet. A to Emmě udělat nemůžu a ani nechci. Na druhou stranu to byl můj nejlepší přítel.
16. listopadu 1996
Emma se mi směje. Směje se, že si píšu deník. Já se také směji. Nad tím, že je tak naivní. Tak roztomilá. Neznám člověka, který by byl tak tvrdý a důsledný a zároveň byl tak bláhový, který by věřil, že existuje jen dobro a láska. Taková ona je. Moje Emma. Asi ji požádám o ruku, ale nejspíš nebude souhlasit. Určitě. Řekne, že stačí, že spolu žijeme. Že se nemusíme brát. Tohle si myslím. Podle mě je jedno, jestli spolu budeme žít jako manželé nebo ne.

2. prosince 1996
Dnes požádám Emmu o ruku. Odmítne.

3. prosince 1996
Neodmítla. Vezmeme se v únoru. Zadělali jsme si na miminko.

24. prosince 1996
Dnes je Štědrý večer. Emma udělala skvělého krocana. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy jedl štědrovečerní jídlo.
31. prosince 1996
Silvestr je tu a zítra bude Nový rok. Hloupá věta.
S Emmou se půjdeme podívat na ohňostroj. Jako normální rodina.
Když tak listuju deníkem, slzí mi oči nad tím, z čeho jsem se vyhrabal až sem. Před rokem jsem na svátky nadával a teď bych si nedokázal představit ležet v plechové boudě - sám.
Emma se těší na svatbu. A je přesvědčená o tom, že je těhotná. Je tak roztomilá. Miluju jí, hrozně moc.
Rád bych viděl Mathewa. Už dlouho o něm nemám žádné zprávy. Musím ho najít a udobřit se s ním. Potom budu spokojený…
Emma Grintová zemřela v březnu roku 1997 ve věku dvaceti let. Když se vracela z nákupu, narazila na opilého muže. Vyděsila se a začala křičet. Muž se jí však lekl víc, bodl ji do boku a zbaběle ji nechal vykrvácet.
Evey Hamondová na pohřeb své sestry nepřišla..
Andrew Grint se ze smrti manželky a nenarozeného dítěte nevzpamatoval. Zemřel na začátku dubna roku 1997 na předávkování.
Mathew Piece a Andrew Grint se přeci jenom shledali. Na pohřbu druhého jmenovaného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Digi Digi | Web | 25. června 2007 v 14:26 | Reagovat

Nádhera, na konci mi přeběh mráz po zádech... To se nestává moc často...

2 Terez Terez | Web | 15. března 2008 v 13:23 | Reagovat

oh... nevím co na to říct... skvělé... ale abych řekla pravdu čekala jsem smutný konec....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.