Co je báseň bez básníka

9. června 2007 v 10:27 | Inkoustová princezna
Erika byla celý den zavřená ve svém pokoji. Seděla na posteli a pevně k sobě tiskla svá kolena. Celá se chvěla a neodpovídala ani Claire, jejich služebné, kterou měla vždy hrozně ráda. Vlastně to byla její jediná přítelkyně. V duchu se jí omlouvala. Ani jí to prostě říct nemohla.
Teď už za ní ale nikdo nepřišel alespoň dvě hodiny. Bylo pozdě večer a všichni z rodiny už zkusili své štěstí. Skoro všichni.
Celé odpoledne se chodili ptát, co se jí stalo, proč je smutná, jestli jí můžou pomoci a jestli něco nechce. Teď to nejspíš vzdali a ona za to byla ráda. I kdyby se snad někomu z těch kašparů, z těch ubohých snobů, chtěla svěřit, nemohla by. Nepochopili by to.
Zkrátka by jí bylo zakázáno v tom pokračovat a jemu nejspíš také. Jenže oni nevěděli, co pro ní znamená. Nejhorší bylo, že to nejspíš nevěděl ani on, jinak by jí takhle neubližoval. Pořád doufala, že přijde. Muselo mu být jasné, že se budou všichni divit, že se nezajímá o to, co se stalo jeho sestře, na kterou nikdy nedal dopustit.
Znovu se rozplakala, když jí v hlavě probleskly vzpomínky, o kterých ani nevěděla, že je ještě má. Vzpomněla si na to, jak všechno začalo. Jak si všechno uvědomila. Jak jí poprvé políbil a ona věděla, že už nikdy jí nebude nikdo líbat s takovým citem, jako on. Bylo to vážně dávno, asi před sedmi lety, o jejích třináctých narozeninách.
Tentokrát plakala dlouho. Ani nevěděla, jestli někdy přestane. Divila se, že v sobě ještě dokáže najít takové množství slz. Po té nekonečné chvíli slyšela, že v přízemí odbíjí hodiny. Také si uvědomila, že televize, jejíž slabý zvuk ji celý den tolik rušil, utichla. A za moment slyšela kroky, které procházeli okolo jejích dveří.
To šla její matka spát. Věděla to jistě, nikdo, kromě ní dole být nemohl, protože on byl bůhví kde. Muselo už být tedy vážně pozdě, takže vstala a převlékla se do tenké noční košilky. Potom se vrátila do postele a přikryla se. Pár vteřin se dívala před sebe, ale pak oči zlehka zavřela. Byla to obrovská úleva.
***
Bylo tak maximálně pár hodin poté, co usnula, když ji probudilo lehké pohlazení po holém rameni. Poté následoval ještě lehčí polibek na totéž místo. Měla sice stále zavřené oči, ale celá se zachvěla.
"Teo?" Promluvila do ticha rozklepaným, slabým hláskem.
"Promiň, že tě budím. Samotného mě to mrzelo, byla jsi tak nádherná...," odpověděl jí ten člověk. Potom cítila, jak si k ní přilehl a ze zadu ji objal kolem pasu.
Vykroutila se mu ale a otočila se k němu čelem. Její pohled padl na obličej jejího staršího bratra. I v té tmě věděla, jak je krásný.
"kde jsi byl celý den?" Ptala se dál.
"Ty víš, kde jsem byl."
"Ne, to tedy nevím!" Odmítla důrazně a trochu rozčileně. Samozřejmě, že to věděla.
"Ale víš. Víš, že jsem byl s Janette, je to má…"
"Snoubenka, to mi nemusíš připomínat!" dokončila vztekle.
"Podívej, víš, že bych byl radši s tebou, ale…"
"Tak proč nejsi?" skoro vykřikla Erika a prudce se posadila.
"Protože nesmím, chápeš to?" Posadil se také.
"Dřív sem ti do postele byla dobrá, a to si teprve nesměl! Nezdálo se mi, že by tě zákon nějak obtěžoval!" Vmetla mu nenávistně do obličeje. Otevřel ústa, chtěl protestovat, ale pak je znovu zavřel a sklonil hlavu. Měla pravdu, ale ne úplnou.
Chvilku ho probodávala pohledem a těžce oddechovala, jak byla rozčílená. Potom, když se uklidnila, složila hlavu do dlaní a znovu se rozplakala.
"Ty víš," začal opatrně, "že budu vždycky milovat jenom tebe, ať budu s jakoukoliv ženou. Vždycky budu myslet jen na tebe. Jsi moje báseň, pamatuješ?"
"Co je ale báseň bez autora? On jedině jí může přednést s tím citem, se kterým byla psaná!" Zamumlala a zvedla hlavu. Pohlédla na něj opuchlýma očima, plnýma smutku a odevzdání.
"Nepotřebuju, aby si na mě myslel. Potřebuju, aby jsi byl se mnou!" zašeptala.
"To ale nejde…," zakňučel bolestně.
Na to si znovu lehla a otočila se k němu zády. Vzal to jako vyhazov. Zvedl se tedy z postele a šel pryč, až u dveří ho vyděsila tichá slova:
"Neopouštěj svou báseň…"
Ani ne obsah, ale tón, kterým byla věta řečena, ho donutil otočit se a vrhnout se zpět k ní. Donutil ho ji vášnivě políbit na její hebká ústa. Donutil ho hladit ji po celém těle. Donutil ho dokázat jí svou lásku. A když už bylo po všem, donutil ho slíbit jí, že zůstane navždy jen s ní…
(A/N k obrázku: Kreslila ho má dobrá kamarádka, speciálně k téhle povídce. Snad Vás okouzlí minimálně tak, jako mě:-)!)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.