Hledá se IAN!!! Odešel, zprávy mu nejdou doručit, na ICQ není, jestli má někde nějaký blog, to netuším. Jediné co vím, je že mi chybí a že jsem nešťastná kvůli neschopnosti ho najít.

A taky začínám mít depresi, že mě napadlo napsat sem až teď...

Je zcela zřejmé, že vešekrá ta chuť, se kterou jsem před téměř dvěma lety psala i třeba pět článků denně, je ta tam.

A proč to říkám?

Ani nevím, možná mě lepší začátek článku už nenapadl. Je to tak, moji milý, mám odjem, že veškerý talent mě opustil, má fantazie zlenivěla a já takzvaně usnula na vavřínech a poslední dobou se starám jen o sovje chemlonové rasta copánky nebo o to, kterou knížku si pod lavici vezmu příští den.

Což je dlaší věc- zlenivěla jsem i ve škole, za tohle pololetí jsem sice pouze o hodinách přečetla už asi čtyři knihy... ano, momentální Spolčení hlupců (J.K. Toole, pro zajímavost) je pátou knihou a to už taky dá se říct dočítám. A na mých výseldcích je to znát a nehroší je, že veškerá má ctižádost zřejmě usnula spánkem věčným, protože mě je to srdečně jedno, jakou známku dostanu či neodstanu.

Kromě Českého jazyka, pravda, na tom si zakládám.

Jediné, co jsem schopná stvořit a ještě mě k tomu druzí musí nutit měsíc a stejně to není v závěru nic extra, je glos stupidní povídky od stupidní holčičky, které stupidní dav úplně stejně stupidních holčiček řekl, že to je skvělé, protože hlavní hrdinka je ztělesněním veškerých jejich snů ať už skončí s Billíškem nebo Tomíškem.

Jediné mé literární působení je nyní na mezeře.org či na saspi,cz, kam postupně se strachem nahrávám díla, která vy již musíte znát nazpamět a s hanbou se svezu pod stůl, když si čtu kritiku.

Ale to je, oč tu běží, ne?

Pak jsem taky schopná složit v mžiku vysoce kvalitní, solidní rým, který slouží jako krátkodobé pobavení mým psolužákům. Ba ne, nedávno jsem stvořila zcela vážně myšlenou, intimní lyriku o mém bývalém, avšak stále ještě milovaném a za "toho osudového" považovaném příteli a to se, podle mě, i docela povedlo, ale číst vám to nedám, protože v zápalu zbavování se všech věcí, které by mi ho v budoucnu mohli nechtěně připomenout v ten nejnevhodnější okamžik, jsem ji odstranila ze všech míst, kde se nacházela... Kromě mezery.org vlastně, takže... Ale ne, stejně vám to nedám přečíst.

Vážnš je to k vzteku. Víte vy vůbec, kolik mám rozdělaných příběhů a dál, než za stránku A4 jsem se nedostala? Co takhle Ghosts o vztahu mezi přítelem dcery a matky (klasika, ale dejme tomu)? Nebo co vlastně to moje slavné Family? Anebo Static Lullaby o otčímovraždě, matkovraždě a zneužívání dětí? Anebo Strach ze stracu, který měl vyprávět o soužití šestičlené rodiny, přičemž šestým členem je sestra hlavy rodiny a jedno z dětí je plodem incestní vášně? Už radši ani nezmiňuju, že jsem se snažila dokončit- ale nedokončila, samozřejmě- Take This To Your Grave, kterou, navdzory vlažným rekacím na první dvě kapitoly, považuji za skvělou a o mé knize, Zahradě slzných stromů, která měla být fiktivním sci- fi fantasy životopisem jedné dámy, to se můžu jen sama sobě smát.

Vskutku, tne plíživý pocit, že jsem neschopná, nabírá neustále na síle. Tohel už se snad ani nedá nazývat "autorskou krizí" to je prostě jeden velký krach.

A pozor! Nečekané se stalo skutečným!

...a je načase ohlédnout se za tím uplynulým- nebo radši ne?

(Ano, zanedbávám to tu.)

Abych to shrnula rovnou na začátku.

Starý rok mi přinesl spoustu bolesti a trápení. Byla jsem zasvěcena do věcí, které patří mezi záležitosti takříkajíc "majíce svůj pravý čas" a minulý rok tím pravým časem rozhodně nebyl.

Poučila jsem se a zase mám právo porhlásit se za znalce lidí, jelikož nabyté vědomosti v omto směru jsou neustále rostoucí.

Poznala jsem spoustu přátel, ztratila spoustu starých a samozřejmě- nadělala si mnoho nových nepřátel.

Zjistila jsem, že neustálím řešením opravdových zbytečností se lidem nebudu zdát pečlivá a chytrá, možná vnímavá, ale jen hloupá, marnivá a asi i sebestředná.

Naučila jsem se nerozčilovat, nehádat a být témř... laxní.

Nečinná.

Hluchá a slepá vůči záležitostem, které se netýkají mě osobně, i kdybž to jsou třeba záležitosti mých nejbližších lidí.

Rozhodla jsem se lidem, kteří jsou na zemi, v prachu a špíně, nepodávat pomocnou ruku, ale spadnout vedle nich a z posledních sil do nich hučet, dokud se sami od sebe nezvládnou zvednout.

Mohla bych možná říct, že jsem stihla zemřít a znovu se narodit, ale takovéhle pocity mám každý rok.

Jaký byl ten váš? Pokud na svůj blog budete psát podobný článek, řekněte mi to a já si ho ráda přečtu ,asi k němu nic nenapíšu, ale určitě si ho přečtu. A pokud ne... Aspoň i popřejte Nový rok tak, jako ho já přeju Vám.

Naučila jsem se míň hihňat a víc usmívat. Našla jsem člověka, který si mě váží, ne i s mými, ale především díky mým vrtochům a co víc- já si doážu vážit jeho.

Přehodnotila jsem některé závěry, ktrých jsem se držela několik let a bože, přestala jsem plánovat a to je asi má největší změna, řekla bych, že spíš než změna je to úspěch.

Skutečně teď žiju okamžikem a i když teď ostatní nejsou spokojeni s mými výsledky a výkony tak, jako dřív, aá se cítím lepší.

Skvělá.

Došla jsem k závěru, že lidé jsou jenom lidé a nic víc.

A také jsem začala říkat, že lidi jsou idioti a když už potkáš někoho, kdo ti jako idiot nepřipadá, tak se z něj časem idiot stane, anebo to není člověk.